SEDM HAVRANŮ

Petr Bezruč

SEDM HAVRANŮ
Ne pokřiva to drsná nad iskerkou, ne ostružina žultou nad sasankou, ne vrba smutečná to nad baránkem: stará Havránka to nad vnoučetem. Nos orliný, ret úzký, černé vlasy, let osmdesát. Je z Krasulů, co tmavé vlasy nesou až do hrobu, tak jak dub nosí listy. Tesknota, pokora, žal tichý sedí v líci, žal, který prostírá se po slezské zemi: v lesích pod Hrabyněm jej počuješ, na branské na Hanuši, pod Lysou, pod Smrkem, na břehu na Luciny, ve vrbinách na břehu Moravice, žal tichý slezské země. Rod Havranů je známý v Děhylově: hřmí sláva nedobrá jich bílým pod Hučínem, hřmí na Plesné, v Pustkovci, v Martinově. Rod žije krátko: bouřně zahulá si, mlád klesne v mohylu, jak topol sklaný bleskem. Děvucha pokorná šla kdysi za Havrana. Diví se Děhylov a baby kroutí hlavou. Rod žije bez bab, žije bez okovů. Co Havranovi jest po vlhké ženě? Sukní se nedrží, jen časem smýkne v rež děvuchou, která se pyšnou staví. (Po také děvuše syneček před Havrankou!) Děvucha šumná sedm synů dala, když chlopa zabili. (Žil dlouho na Havrana!) Serval se se třemi a mrtev ustoupil jen. 96 Všech chovala, jak kůň robila v poli, všech kladla v mohylu a zaplakala hořce při prvých třech. Pak slzy tekly jen ticho ručejem a úzké rty se stáhly. Prvého protkl žandarm, když neposlechl v krčmě, bil žida do hlavy, neb Havran bije židy, kde potká jich; snad z pýchy, ze svévole, snad v prosté duši cítí, že žid je vždycky vrahem moravských lidí. Marš do Polské, odkud jste, gyzdi, přišli! Druhý – mu prali břem, bo rostlý byl, jak břem jest – zastřelil hetmana, když sloužil u vojanských. Hetman jej udeřil; kdo pizne bez pokuty kdy Havrana? Jej zastřelili, ale živ se nedal. Kasárna celá střílela tam po něm. Co Havranovi po vojenských pánech? Co po císaři, knížatech a králích? Co po zákonu, který mlčet káže? Ten třetí, co byl nejšvarnější ze všech, se založil, že báň kostela zleze. Boj boha se a nepokoušej nebe! Co Havranovi po kostelích, kaplích? Co po modlitbách, biskupech a kněžích? Co po tom jest, co hřímá na nebesích? Báň dobře zlezl, když se spouštěl dolů, chybila noha, bleskem sletěl dolů a bujná hlava rozbila se o zem. Ten pyšný Hanys, jak čtvrtého zvali, pověstný pašer nosil z Prajské zboží. On pije v Hučíně, dukáty háže na stůl, muzika hrá, děvuchy vodí v kolo, financům směje se, že dobře odbyl zboží, žádný jej nechytí, bo financi jsou hlupci. Ráz zaskočili: vzdej se, neunikneš! Kdy Havran vzdá se, dokud žije, druhým? 97 Čekanem skolil dva, druzí jej zastřelili. Ten pátý, Pavel – pravili mu ostříž, bo zrak měl sokolí, na míli viděl v dálku – do panských chodil lesů na bažanty. Co panská zvěř, to patří Havranovi; gróf, panský myslivec, přijde-li v cestu, polehne v mech, neb Havran střílí prvý. On pánů nešetří, nešetří panské zvěře. Tož též jej jednou panská stihla kulka. Ráz tichá Opa rozlila se v loži po jarních deštích, divý proud hřmí k Odře, že přepluji ji, sázím bujnou hlavu! Je rodná řeka, synka nezadáví! Mohutným prsem rozrývá proud kalný, juž blízký břehu, urvaný strom letí a pizne v hlavu, synek zmizí ke dnu. (Kolébkou byla jsi, mohylou také budeš!) Tak zhasl šestý, a ty, který zbýváš, ty ostatní, ty nezarmucuj matky! Máš koně šumného, nech neshodí ráz tebe. Kůň chlopa neshodí, má rád ho, jak chlop jeho. Já rychlík předběhnu, co běží k Bohumínu, bo kůň můj lepší jest než všechny vlaky světa. Vlak chytne koníka, jak běží přes koleje, a když kůň nežije, tak jezdce není více. Ach, osm mohyl jest a baba ještě žije! A bůh ví, žíti jest, neb vnouče oto žije. A bude vychován, neb třeba stříci svíci života Havranů, choť z jeho očí hledí juž osud Havranů... * Snů dosti jest, kačice táhnou z Opy, chtí kury spat, košulky třeba vyprat. 98

Básně v knize Slezské písně: