KOVKOP

Petr Bezruč

KOVKOP
Já kopu, já pod zemí kopu, já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, pod Polskou Ostravou kopu. Kahan mi zhasíná, do čela padly zcuchané vlasy a slepené potem, octem a žlučí se zalévá oko, ze žil a z temena lebky se kouří, zpod nehtů červená lije se krev, já kopu, já pod zemí kopu, široké kladivo do štoly vrážím, na Salmovci kopu, já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu. Při Godule má žena mrzne a stená, na klíně hladová robata pláčou, já kopu, já pod zemí kopu, srší to ze štoly, srší to z očí, já v Dombrové kopu, já v Orlové kopu, na Porembě kopu a pod Lazy kopu. Nade mnou nad hlavou kopyta duní, gróf jede dědinou, komtesa ručkou pohání koně a směje se růžovou tváří. Já kopu, já motyku zdvihám, má žena zsinalá do zámku jde, chleba chce, v prsu když vyschlo jí mléko. Dobrého srdce jest pán, z žultého kamene jest jeho zámek, pod zámkem hučí a láme se Ostravice. Před branou černé dvě suky se mračí. Hleď, mé ženě rubíny stékají s ruky – na co šla do zámku prosit a žebrat? Roste rež na poli panském pro horníka robu? Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích. Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch, až mne raz ze štoly vytáhnou mrtva? 115 Můj synek dál bude kopat a kopat, na Karviné kopat a děvuchy – co bývá z hornických děvuch? Což kdybych tak jednou prokletým kahanem do štoly mrštil, sehnutou do výše narovnal šíji, levici zaťal a vykročil přímo, půlkruhem od země k obloze vzhůru kladivo zdvihl a jiskřící oči tam pod božím sluncem? 116

Básně v knize Slezské písně: