LABUTINKA

LABUTINKA
Čí jsi, ztepilá ty krásko? Sama chodí, pyšno hledí, knížky v ruce, na můj pozdrav nikdy nemá odpovědi, temné pleti, temných vlasů, pohled třpyt je hvězdy v šeře, myšky-nožky, každý pohyb kmit labutí na jezeře, chceš mi být jen beznadějné lásky temnou upomínkou? Jak jen nazvat kněžnu svých snů? Buď mi zvána Labutinkou! * Bor jde vrchem, bílý mlýn jde, opuštěn na mleče čeká, plot je rozbit, střecha praští... Dáte se mi napít mléka? Je ta kráska vaší dcerou? „Švarná, ale nemá věna...“ Je to moje Labutinka... chcete, bude moje žena? „Dáme rádi. Počkal by pán? Ještě mladá, útlých boků...“ Budu čekat jako Jakub na svou ženu sedm roků! * 93 Na dva roky musím v dálku, počkáš, budoucí má žínko? Vrať se v město, uč se vařit, budeš věrná, Labutinko? Vrátil jsem se: Bůh stůj při mně! Městem běží strašná zmínka: „Každému, kdo chce ji míti, patří tvoje Labutinka!“ Lžeš! – „Jdi večer na vrch Žlutý, kam děvuchy v létě chodí, najdeš tam svou Labutinku, jak si ji tam kdo chce vodí...“ „V zimě zase...“ – Do hrobu dost bolesti jest – nemluv dále! Labutinko, kudy chodíš, šlapeš po mém srdci stále! Nesuď ženy: Kdož bez hříchu, nech kameny na tě háže, srdce chce ti odpustiti, však čest domu jinak káže. Sám dožiju. Bez tvé lásky jak ten život dlouho trvá, Labutinko, Labutinko, Labutinko černobrvá! 94