HANYS HOREHLEĎ

HANYS HOREHLEĎ
Chylka s Lyskou do kroku přes zem sypanou skalami, Ostravice do skoku a Smrk s Lysou nad horami: vichře, duj, bystřino, leť, pluto, nepsuj práce jeho: oře Hanys Horehleď, oře od rána sivého. Sotva z prahu vykročí, ostrý vítr ve tvář duje, metelice do očí bije, koně oslepuje; pluta v srpnu s červencem, sníh jde v červnu, sníh jde v září, surová máť slezská zem, na níž Hanys hospodaří. Skoro ráno hore hleď! Dýme Smrk, má čapku Lysá? Stiskne zuby Horehleď, bědná žeň se zakolísá: pluta rve ze svahu zem, skála zbude, kobzol hnije, voda hrčí povalem a Horehleď z hoře pije. Znáš-li formu bystřiny? V létě sotva teče kapkou, že by synek jediný, že by zahradil ji čapkou: však když v mlze zmizí bor, pluta lije dva měsíce, strumeně seskočí z hor, rozlítí se Ostravice. 144 Vzkypí pyšným hřebenem na širokém na prostoře, kde šla cesta, kde stál břem, jedno je hučící moře: kamenná hráz povolí, proud strženým žene plotem, kdo neprchne z údolí, ten se loučí se životem. Břeh tok lítý přeskočí, vyrve stromy při dubině, bere vše, co zaskočí, kozy, krávy, koně, svině, mosty, lávky dřevěné, balvany sepjaté dráty, střechy chalup červené a kolébky s nemluvňaty. Plač, pros, na kolenách lež, Bůh vysoko i daleko – když už vše nám pobereš, aspoň bývání nech, řeko: střecha letí s praskotem, chalupa se do vln svalí, surová máť slezská zem, kruté nebe nad goraly. Jak los chlopa dopadne (před provazem chraň jej, Bože!), když hladina opadne a řeka se vrátí v lože? Sestup, gazdo, v údolí: kde bystřina hřměla blízko, včera pole kobzolí, dnes tůň, grapa, vydralisko. 145 Když se půda zorala, klas chudobný z brázdy pojde, druhdy k hrůze gorala host ježatý z Karpat dojde: klas zelený, skrčený, chvějící se v smrku stíně, mrazem, plutou šetřený sežerou divoké svině. Znáš žeň půdy prokleté? Když ji kroupy nepotlukou, snopy děcko tříleté lehko nese jednou rukou: jsou jak kytky vázané z klasů pod modrými zvonci, jež dá čeleď na Hané gazdovi při žatvy konci. Byl jsi v Hané okolí? Pláň, jíž rovna málokterá, slunko pere do polí od rána až do večera: horskou žeň – ó běda mi! – co z beskydské brázdy vzejde, zahražené horami slunko jen v poledne přejde. K dávným časům zrak jsem zved: Šance zahražené drvy, Ostravice hřměla vpřed barvená goralů krví. Do hor, na provazech skot, utíká dav otrhanců: nepusť, řeko, středem vod Kuruce táhnoucí z Šanců! 146 Časem srdce krvácí: proč se v horách těžko dýchá, proč groš vdoví utrácí vládnoucích ministrů pýcha? Půda chlopu věrnému drahá; byl jí dobrým synem: v prostý rozum nejde mu zem vydaná za Těšínem. Když se polských pánů druž na těšínském kraji zhlídla, neřídil směr lodi muž, baby byly u kormidla. Jiný národ, jiný mrav: kdo zem vydal s duší malou, někde v zámku ční nad dav, jinde pod Tarpejskou skalou. Ne k srdci, ne na žol jsou bohorovné politice ti, kdož žijí za Olzou: všichni chtěli k republice! Marně hřmí těšínská stráž podle hesla nepsaného: Země otců nevydáš, aniž bratra pokorného! Když se život nachýlí, po robotě beze slova goral ve stín mohyly tichou, sivou hlavu schová: v zimě hrob zasype sníh sáh vysoký, těžký, bílý, vesnou hučí v peřejích Ostravice do mohyly. * 147 Chylka s Lyskou do kroku přes zem prorvanou skalami, Ostravice do skoku úzkou prorvou pod horami. Od Frydku jde bouře sem, do deště se nebe kalí, surová máť slezská zem, surový Bůh nad goraly. 148