čekanka

Stanislav Kostka Neumann

čekanka
ze strnišť, oranic nefoukává vždycky, srpnové slunce leží na lánech řepy, krajině zploštil po mnoha porodech prs; odpočívá tu nudně a harmonicky, domečky vzadu pod stromy dělají dřepy, na hrudi má však veliký modrý trs. obratný kyčař dal mu zasvítit v šedi umdlených barev unaveného léta, jež zase přidalo jen tomu, kdo už měl; žebrák se takhle hrabe v niklu a mědi, jako zde oči v modru, jež u cesty zkvétá, čekanko, kdo by na modré sny své zapomněl. nejnešťastnější nečekává už na nic. čekanko, čekanko, blankyte zatvrzelý, na hrudi bolí a přece blaží tvůj květ; čekanko u cest do nových slot a vánic, věrnosti tichá, jsou-li, kdož zapomněli, polituj život, na kterém zbytněla snět. 78