mrazivé jaro

Stanislav Kostka Neumann

mrazivé jaro
těch květů, květů nejvíce je líto, i v mrazném jaru nutno rozkvétat, a to, co něžného je uvnitř skryto, se bez slunce a bez včel musí vzdát. smutkem a šerem vegetace pučí, co ovoce je v nocích zmařeno, a přece zelená se dny, jež mučí, a přece léto je nám souzenosouzeno. ať hynou poupata a do hnizd sněží, nic bez obětí nemáš na světě, ať obloha se nepřátelsky ježí, ta země naše přece rozkvete. to dělá jednota a strašná vůle, jež z větví, ze stromů se dere ven. co zmůže mračen efemerní zvůle, řád v souzvuk obrátí, až – přijde den. 76