Z ULICE
[3]
BLÁZEN.
Jde krokem loudavým a ruce v zad
má skříženy a tupě hledí v před,
když v šeré ulice tmy závoj pad’,
a plynu žlutavý plá v chodník svit.
V před s hlavou schýlenou, chorobně bled
jde, jak by cizí mu byl život ten,
a tupě oddaný v něj, plný běd,
má v úsměv strnulý stažený ret.
Co jiní baví se po celý den,
po cestě rozkoší životem jdou,
on tupě hledí v hovor kolem, smích,
a klidně nese žitím kletbu svou.
5
VÝKŘIK V NOCI.
Zřím okny v ticho večera
skrz větve řídké chorých stromů,
v dál do ulic, kde za šera
ční černé stíny starých domů;
hluk velkoměstský zmírá v zdech,
jen rachot vozu slyším temný,
šum stlumený – jak k nebi vzdech,
by stoupal stajený a jemný – – –
V tmy z oken domů bleskla zář,
do ulic stichlých noc se dívá,
klid bezzvučný jak v mrtvou tvář
se v spící město měkce schvívá...
A náhle nocí výkřik zněl –
(ten opilec sbil ženu zase)
a jak se mrtvým tichem chvěl,
já výkřik bídy slech’ v tom hlase.
6
Z ULICE.
V podvečer v ulici, v níž z parku voněl bez,
a plynu žlutý svit na chodníky se schvíval,
já viděl dělníkadělníka, jak hladem v dlažbu kles’
a zrakem ztrnulým se do tmy prázdna díval.
Nad tělem ulicí zas život vířil dál,
ve svitu plynovém se stíny chvěly stromů,
a zástup zvědavých nad zmírajícím stál,
až odnesli jej kams’ do vzdáleného domu.
Pak z dvora s nosítky, a strážník přišel též –
šli zvolna ulicí, v níž znělo vozů hřmění,
vír, shon a hovory, ta celá žití lež,
a s hrudí sevřenou já dále šel zas v snění.
7
SLEPEC.
Kol domů zdí, jež vydechují teplo
jde, v modro nebes hledí zraky prázdné,
a holí v rhytmu o kámen, jež zvoní,
si cestu hledá v věčné tmě a zrádné.
Jak náměsíčný ulicí jde ve tmě,
proud světla slunce do očí mu leje
(snad teplo cítí jeho, v oknech domů,
jež září vzňaté ve vzduchu se chvěje).
Jde. V noc mu věčnou ulic život hřímá,
tma bezdná v tvář, v níž úzkosť zříš, se šklebí,
a zraky ztrnulé, upřené v dálku
jak s prosbou o pomoc by zřely k nebi.
8
NA DLAŽBĚ DVORA.
V klid mrtvý stopený je prázdný dvůr.
Po dvoře v hasnoucích je na zdi paprscích
klid všední rozlitý.
Vzkřik náhle z přízemí vzduch projel – temný zvuk
v klid dvora zalehl – jak v dlažbu těla pád –
tak smutně příšerný.
Tam leží – zbarveno je krví dláždění,
a nad ní zlekaných tu stojí lidí pár
s úzkostí ve tvářích.
V klid mrtvý stopený je prázdný dvůr,
v klid hrobu po pohřbu, když zhltil oběť svou
a všickni odešli.
Zřím dolů – lačný netvor jak dvůr vlhký zeje. –
Mým očím mrtvola té ženy zjevuje se
na dlažbě krvavé.
9
MRZÁK.
O berlích strnulé své nohy vleče,
tak slabé za sebou jak nohy děcka,
a z očí zapadlých v tu velkou lebku
zří strhaných ta bída jeho všecka.
Když s prosbou v nich je upře k těm, kdo v štěstí
jdou žitím, po zemi co on se plouží,
těch více je, již odvrátí se s hnusem,
než těchtěch, co v kapsu plnou ruku vhrouží.
Snad z útrpnosti Bůh mu zastřel duši,
by necítil jak pohled, soucit raní,
– on směje se, že až to v duši bolí,
když mědi víc než včera zří v své dlani.
10
DOMŮ.
Na nosítkách jej k vozu vynesli
ze síní smutku, smrti, v ulici,
v níž karbolu byl zápach rozlitý,
a v podušky jej zvolna složili.
Ve tvářích bledých, do nichž dechla smrt,
byl úsměv rozlitý, když odjížděl
vůz v slunce paprscích, jež zalilo
jej náhle teplem měkkým, lichotným –
A viděl doma se již – doma zas – –
ston nemocných za nocí bezesných
tkvěl ještě v duši mu jak těžký sen,
když odjížděl ven, domů umírat.
11
PASTELY A NÁLADY
[13]
ZIMNÍ KRAJINA.
Mám lesy bílé rád i zasněžené lány
s vran křikem nad nimi, s jeřabin rudým plodem
kol cesty umrzlé – ty vísky zpola v sněhu
kdes’ s křížem u cesty, zapadlým v závěj plotem.
Mám rád ten zimní kraj – jak mrtvé lesy stojí
s tou tíží sněhovou, pod níž se větve kloní,
je ticho v nich i kol, jen cestou zmrzlou v sněhu
ve vzduchu mrazivém rolničky saní zvoní.
Jak třpytných roje hvězd sníh tiše padá k zemi,
a zvolna bílý kraj v tmách večera se ztrácí...
v to ticho s polí vran zní zasněžených hlasy,
jež zpět zas ku lesům se s křikem táhlým vrací.
15
LETNÍ NOC.
Mám ticho nocí hlubokých tak rád
i stíny, které leží v jejich klíně,
dech květů omamný, jejž cítím nocí vlát,
i cvrčků píseň znící tichem líně.
Hvězd rozstříknutých ve tmě chvící lesk,
jež s výše nocí vlhkou tiše svítí,
mám spících lesů rád ten tichý stesk,
chlad nocí zavlhlých, šum trav a sítí.
Mám ticho nocí hlubokých tak rád,
těch letních nocí, v nichž je tolik něhy,
v nich novou píseň duší cítím vlát,
za nocí hlubokých a plných těchy.
16
USÍNÁNÍ.
Vše kolem stlumeno. Tma kolem, tma je všude.
Ze dvora světla pruh pad na zeď, strop a mizí...
křik dětský, táhlytáhlý pláč, dunící dvorem kroky –
a vozu vzdálené kdes’ v ulici teď hřmění.
A ticho. Stlumené kobercem vedle kroky,
a ticho hluboké – klíč zarachotil v zámku
u dveří domovních – teď zaskřípaly, vpadly –
po dvoře duní krok a na schodech kdes’ zmírá.
Zas ticho. Hodiny jen slyším tikat na zdi,
jich odměřený chod a jednotvárný ve tmě.
Noc. Vlastní slyším dechdech, jak s dechem jejím splývá.
17
NA NÁDRAŽÍ.
Hvizd stroje z nádraží do ulic zaleh’ ruchu,
ve hřmění povozů, těžkého města vzduchu,
a zvolna nádraží se stmělé plní davem,
jenž v ulic vír a shon se tříští v jitru smavém.
Zní skřípot vozíků a hlasy pomísené,
kol hrkot, vozků křik, povozy nabízené
po délce chodníků ve dlouhé řadě stojí,
a vozů nárazy, jež připínají k strojistroji,
je slyšet v ulici, v níž zář se slunce leskne,
jež v oknech chvílemi, jak otvírajíotvírají, bleskne – –
A zvolna v nádraží se ticho zase vrací,
jen vrabců slyšíš hlas, jenž pod střechou se ztrácí,
a vzduchem prohřátým se ranním s křikem honí –
kdes uvnitř nádraží kov o kov jasně zvoní.
18
NÁLADA SVÁTEČNÍ.
Zřím okny v ticho neděle –
sníh v město pad, na stráních leží,
již stichly zvuky ztemnělé
na zasněžené chrámu věži;
a v oknech záři slunce skvít
zřím v barvách jichjich, ve chrám jak padá,
zas náladou se svátku spít
chci v duši moji, jež se vkrádá.
Jdou na mši sněhu ve třpytu,
po ztezkách zapadlých jdou v řadě,
po silnici, již zalitu
zřím jasem slunečnim – jdou všade.
V ten nestopen já jejich cit,
(jejž zapoměl jsem dávno svatý)
přec náladou se svátku spít
chci, city dávnými zas vzňatý.
19
DEŠŤ.
Dešť drobný tiše v kapkách zhuštěných s oblohy padá šedé,
na listech šelestí od prachu špinavých ve trávě, květech,
jež pod ním k mokré zemi kloní se, jak plní je, v ně bije,
pod listím, v trávě v kapkách splývá chvíli, jež se chvějí drobné.
A tiše padá dešť. Po střeše altánu, po krajích stéká,
a v kapkách velkých odměřeně bije v písek vlhkem rudý.
Skrz okna altánu, jež plna pavučin listovím hledí,
zřím v cesty zahrady, jak červené by v zeleni trav čerstvé,
kde místy v kalužích již voda stojí, v níž se lístky schvěly.
A tiše padá déšť. Ve větvoví vlét pták a rovná peří.
Na střeše altánu, jak vítr táh, zaskřípla korouhvička,
a zahradou to zašumělo silně, s keřů, stromů náhle,
jak kapky deště prudce k zemi střás... dál šelestí dešť v listí...
20
V ŠTOLE.
Dech z štoly otvoru černého vlhkých par
na vchodu klenutém se v kapky sráží,
kdes’ uvnitř stlumené je slyšet hřmění kar,
a venku vozíky jak v sebe vráží.
Jdu chodbou úzkou v tmách, kahance bledý svítsvit
po stěnách zavlhlých, jak jdu, se skrádá,
v tmách v dáli chvějící se světla bod kdes’ kmit’,
a s pleskotem jak kapka slyšíš, padá.
Již tichem v dáli zní stlumený kladiv zvuk,
a světla kmitají v tmy hustém slití,
v tom tichu vozíků se plných blíží hluk,
jež z štoly vyváží ven, den kde svítí.
21
VEČER.
Pad’ soumrak do kraje, a setměly již lesy,
a tichem večera jen cvrčka píseň zněla,
ve vzduchu chladnoucím, zavlhlém, jak den hasnul,
se jemně v přestávkách tak jednotvárná chvěla.
Do lesa k rybníku, z nějž chlad již vál, jsem zašel,
kde časem vítr jak táh’, zašumělo sítí,
v tmu rybník nepohnut svůj matný odlesk házel,
a žlutý měsíce svit v tiché svítil mýti.
Nad vodou netopýr se tiše mihnul v letu,
skřek žab a kvílení v mé zaléhalo uši,
kdes s polí koroptví křik – kraj se ve tmách ztrácel,
v tom tichu večera jak postříkaný tuší.
22
V PLÁNI U GOTTESGABU.
Byl jasný, letní den a smavé opět ráno,
a v lesích zavlhlých hvízdali jitrem ptáci,
po silnici, jež zvolna stoupala, jak šel jsemjsem,
u Gottesgabu pláň jsem zřelzřel, jak v dál se ztrácí.
V paprscích slunečních pláň stopena je ranních,
luk plochy zelené, v nich silnice pruh bílý,
ten celý obzor, jímž vran tlumy s křikem plovou,
a který k modravým se lesům v dáli chýlí.
Již štíty skupených na pláni zřít je domů,
a vížka kostelní se v ranním slunci leskne,
zní plání ptáků křik a tráva z luk sem voní,
a chvílí silnicí jak jede vůz, to bleskne.
23
VEČER.
Již na západě rudý kotouč slunce zvolna bled’ a has’,
a z keřů, trávy, vlhkým vzduchem nes’ se cvrčku tichem hlas...
Kdes’ ve vsi skryté ve stromoví štěkal táhle v dáli pes –
Ve spustlý park jsem zašel večer, u zdi bílý voněl bez
u rybníku, nad kterým v letu netopýr se tiše chvěl.
Na náspu zahřměl vlak a mih’ se, táhlý hvizd již v dáli mřel,
nad krajem, který v tmu se ztrácel, měsíc velký, bílý stál,
a na rybníku v sítí spícím, mrtvým, odlesk jeho vzplál...
24
ANDANTE.
To zvuky dávné as již písně tklivé
mně k sluchu dolétly, té písně snivé,
a tichem večera tak smutně lkaly –
mně pláčem duše se ty tóny zdály.
A tiše, nesměle se vzduchem nesly,
pak zmlkly na chvíli – snad ruce klesly,
ty ruce bledé, voskové jak – v snění,
když hlava klesá v citů rozechvění.
Ty tóny slyším, vítr kol jak táhne,
a do strun harfy jak, když ruka sáhne,
mou duši rozechvěly – tak smutné, tklivé,
té písně dávné as, neznámé, snivé.
25
NA STANICI.
V kol hřmění, otřesech, vlak prolét krajem v kouři,
jenž v stromy vešel se a po zemi se plazil,
v brzd táhlém skřípění a supě na stanici
se stavěl s hlomozemhlomozem, jak vůz se s vozem srazil.
Kdos okno otevřel... V stanici zvonku znění
v tom tichu, vlak jak stál, třesavé, jasně znělo,
s perronu hlasů hluk – pár lidí v slunci stálo,
jež zvolna v paprscích posledních hasnouc mřelo...
A s hlukem vpadaly zas dvéře podél vlaku,
perronem nesly se údery krátké zvonu,
pak trubky táhlý tón, hvizd ostrý, přerývaný,
a zvolna vlak se hnul ve stroje táhlém stonu.
26
ZA DEŠTĚ V PARKU.
Dešť tiše schvívá se, šelestí v listí stromů,
se květů smočených za kapkou kapka splývá,
a v písku zarudlém, vlhnoucím v cestách parku
se zvolna místy již ve kalužiny slívá.
Vzduch vůní zavlhlou je květů nasycený...
a tiše padá dešť – jen chvílemi se stromů
jak vítr kapky střás, to zašelestí parkem...
kdes hvízdá v přestávkách kos na hřebeně domu.
A jasnou zelení trávníků plochy v parku
od šedi domů se náměstí odrážejí...
do keře zapad pták a mokré čechrá péří –
na květech, na listech se kapky deště chvějí!
27
POLEDNE.
Jdu krajem stopeným v paprscích slunce žhavých
po bílé silnici – bez stínu stojí stromy,
nad nimi modravé se čisté nebe klene, –
již v dáli v zeleni zřím skryté bílé domy.
Vzduch žhavý chvěje se nad žlutým mořem klasů,
jež stojí nehybné, bělásek chví se v letu,
a píseň třesavá zní cvrčků tichem s polí,
jichž kraje místy rdí se krví máku květů.
Je mrtvo, žhavý dech jen cítíš země sprahlé,
a bzukot ospalý much, vítr nezavěje – – –
Nad lesy vyvstal mrak, a kalí se již nebe,
ve vzduchu žhoucím dál se píseň cvrčků chvěje.
28
NOC V MĚSTĚ.
Kdes’ v dáli spozděné zní vozu ještě hřmění...
Do ulic stichlých noc se zvolna měkce schvívá,
v tmu bledé, žlutavé luceren světlo padá,
a prázdných do ulic kdes’ s věže úder splývá.
Jdu zvolna nábřežím – je cítit zápach vody,
ze sadu omamnou a silnou vůni bezu;
nad strání Petřína tkví měsíc velký, bílý –
v tom tichu noci jen je slyšet hukot jezu.
A tichem v ulicích z výčepu harmoniky,
jen zvuky táhlé a zpěv drsný slyšíš chvílí,
kdes’ chodců pozdních hluk, a hlasy pomísené –
do prázdných ulic v tmu se měsíc dívá bílý.
29
MOTÝLI NUDY.
Nad mořem klasů žlutých vzduch
se chvěje sluncem rozžhaven,
v něm bzučí líně roje much.
Je v zlato věže roztaven
kříž, který svití modravem.
Na krajích bílých u silnic,
jichž kolem vsí se vine lem,
schne tráva v slunci, dřímajíc.
Nad morem klasů motýli
se chvějí bílí v letu v něm, –
v mé duši nudy motýli
se chvějí bílí – kraj byl něm.
30
STESK DUŠE.
To na podzim již bylo, mlhy v horách
se střely po lesích, vzduch jimi vlhký
byl studený – jak musselínem potáh’
by celý kraj, v dál stajený se ztrácel.
Na zvráceným jsem obrazem stál břehu,
ve vodě zvlněně se stromy chvěly,
a oblaka s předtuchou blízkých sněhů
nad zemí propadlá nehybně stála.
Klid opuštěných míst se vlekl kolem,
stesk zašlého, chvil důvěrných kdys dávno –
dech květů svadlých s pokoseným stvolem,
trav posečených již na loukách duše.
31
NOC.
V tmách strnulých, v hvězd bílých záchvěvech
jde v zamlčení v rytmu oddechů
Noc s plání Věcnosti, klid zašlého
svém majíc na čele, jde s Tajemstvím.
Ve parách výdechů jsou rozteklé,
v šeď zapadlé již křivky obzoru.
V hmot černém slití kraj je zmrtvený
se strnulými světly oken vsí.
A prsty jemnými Noc sbírajíc
stišené tóny, rozstříknuté, jde
v tmách strnulých, v hvězd bílých záchvěvech
a s klidem zašlého jde, s Tajemstvím.
32
PODZIM.
S hor mlhy táhnou do údolí,
zní špačků vzduchem táhlý křik,
kouř ohňů je již cílit s polí, –
jak barvu šedou v kraj by střík’.
Je vlhké země cítit zápach,
a hnijícího listí dech,
ku lesům vrány táhnou v tlupách,
jak černý vzduchem šedým šleh.
A jeřabin již rdí se plody
kol propadalých v mlhy cest,
již tmí se – ze vsi světel body
skrz mlhu žluté zříti jest.
33
VEČER.
Již stmívá se, a obzor s krajem splývá,
se šedí cest se zeleň strání slívá,
z vod lesklých rozlitých ve tmavém sítí,
jimž do tmy rozteklé večerem svítí,
žab chorály zní, koroptví křik s polí,
a měsíc veliký se v úhor dívá holý,
do vlhkých očí srn na tiché mýti,
na řece chvěje se ve bílém slití.
34
JESEŇ.
Jsou okna zastřena již villy zapadlé
ve smutek jeseně po kraji rozlitý,
do vlhkých parku cest, na květy uvadlé
dešť listí svadlého se zvolna tiše snes’.
Vzduch vlhký zápachem byl země prosycen,
v paprsků posledních odlesku hasnoucím,
jímž západ krvavý byl ještě zanícen,
ve smutku jeseně umíral v chladu den.
V mé duši podzim šel ve barvách pohaslých,
jen odlesk zašlého se ještě na dně chvěl,
a mrtvé vůně dech již květů povadlých
dešť listí svadlého se tiše na ně klad.
35
SPLEEN.
Jsou mlhy rozlity – chodníky jimi zvlhly
v tmách skleslých střísněných plynových světel žlutí,
do ulic stemnělé průjezdy zápach vrhly
jak vody stojaté, hnijící v náhlém hnutí.
Po šedém slití zdí se černé stíny šinou,
v ulicích zapadlých, v něž ramen skvrny bílé
mdle svítí, záclony jak hnou se zašlé špínou –
jsou prázdných požitků koupených krátké chvíle.
Je město strnulé v šeď mlhy skleslou vryté,
a její závoje do duše moji padly,
v jich vlhkém rozpětí se slily barvy syté
v šeď rozteklou – já cítilcítil, jak se v duši kladly.
36
SONET MELANCHOLICKÝ.
Neděle je. Drobné kapky deště
po zvlhlém se oken vlekou skle – –
jak by šedý závoj na všem ležel,
šedé světlo strnulé a mdlé.
Jak by smutek na všecko se věšel,
stopeno vše ve mléčném jak skle –
hnědý list se v větvích chvěje ještě,
v zeleni park umírá již mdle.
Za sny mládí chorá duše v let
pustila se – motýl opožděný,
za květem, jenž dávno utržený,
(opojná jej láká ještě vůně...)
Za nimi duch v pozdním létě stůně,
za těmi, jež nevrátí se zpět...
37
SMUTEK DUŠE.
[39]
NA OPUŠTĚNÝCH CESTÁCH.
Já cestou žití šel a světla nezaplála
v tmy skleslé – nad hlavou jen černá mračna stála,
klid mrtvý, strnulý se na vše kolem věšel,
a nikdo po cestách těch smutných, nikdo nešel.
Tma krajem rozlitá do duše mojí padla
v závojích smutečních, jež těžké v cestu kladla,
má duše chvěla se, kol černé stíny stály,
a měsíc nevyšel a hvězdy nezaplály.
A nikde, nikde cíl, kraj v tmách se nekonečna
jen ztrácel rozlitých. Noc strnulá a věčná
šla s bledou úzkostí – nad hlavou mračna stála,
a nikdo nešel kol a světla nezaplála.
41
JÁ BÍLOU CESTOU ŠEL...
Já bílou cestou šel, jež vinula se v tmách,
a v duši soumrak padal v šera slití,
po cestách stmělých šel ve světlech bledých strach,
jež v soumrak duše mé příšerně svítí,
ve hřbitov duše mé ve žlutých přísvitech...
Na hrobech mého Já, jsem vidělviděl, věnec svad’,
jenž v teplých slabosti kdys’ marné přílivech
jsem rukou chvějící již dávno, dávno klad’.
Nad hroby těhotný stál zapoměním mrak,
jež těžké lilo v zčernalé se kříže...
a vyschlý nezvlhnul mně bílou slzou zrak,
když zaskřípěly vchodu za mnou mříže.
42
RESIGNACE.
Do větví smutečních vrb ticha dech
míst opuštěných již – na rovy leh’;
hřbitovem duše své jsem klidný šel,
kde zašlého již dávno, stesk se chvěl.
Zde vše jsem pochoval, v co věří svět...
strom illusí již usch’ a neměl květ,
jejž v duše zahradách jsem vsadil... Vím,
to bylo dávno již, kdys’ na podzim.
Vše jsem již pochoval – mrtvého klid
já cítím – na hrobech, když smutek slit
a na cestách, když všichni odešli,
a s Zapomněním Čas přes hroby šli.
43
NA KŘÍŽI MUK.
Má duše na kříži je muky přibitá,
a z očí strhaných nemohou vytříti
rozpjaté ruce hřeby probité
ni jednu slzu, která pálí v zrak.
A kolem tma – nad hlavou těžký, černý mrak,
a nikdo nejde, nikde světel lesk...
pod křížem zsinalá se Úzkost plíží jen – –
má duše na kříži se chvěje muk.
A nikdo, nikdo zde, kdo proklál by jí bok,
sňal s kříže, uložil ve zapomnění hrob...
44
NA VODÁCH ŽIVOTA.
Z přístavů známých vyplul jsem v Neznáma kraje...
vod vlny stišené odleskem Minula vzplály,
proud žití uchvátil lodě – nemožno k břehům se vrátit –
za námi země pruh, před námi Budoucna mlhy jen stály.
A jeli jsme. Mnohý již odhodil vesla,
a mnohá se na skály vmetena rozbila loď,
ve dlaních dosud naděje svíral jsem vesla,
až mně je odnesla vzbouřených síla kol vod.
Ve vodách Zoufalství bez vesel stanula loď,
ve vodách mrtvých nehybná, a daleko ještě je cíl...
Do Zoufalství vrhám se stojatých vod...
nad hlavou cítím ještě peruť letících chvil.
45
VĚČNÝ ŽID.
Jsem jako Věčný Žid, životem štvaný,
jenž z věků do věků se věčně zmítal,
bez cíle, oddechu ku předu hnaný,
bič beznaděje Osud pro mne splítal.
Po cestách pustých štvou mne jeho rány,
tmou nocí – v mlhách den když ranních svítal,
cíl ještě vzdálený byl, nohy sdrány,
a zemřít nemoh’ jsem, jen zmdlením zmíral.
Jak slunce zářivý mně v cesty svítí,
do nocí pustých tmy, do mého žití,
jímž vleku dál se bez oddechu chvil.
A zlákaný Naděje tichým hlasem,
já štvaný životem, jen ptám se časem:
kdy zářivý svůj, kdy již stihnu cíl?
46
KDY DUŠE MÁ –
Své duše slyším tichý zpěv,
i smích a sten, i její řev.
Ten tktivýtklivý zpěv jak vyznání
mé čelo v dlaně přiklání.
A směje-li se, posměch, vím,
vždy ostrý jenom uslyším.
Za nocí tichých její sten
mně plaší s víček bílý sen.
Jak šíleného děsný zpěv
mně probouzívá její řev.
Jí naslouchám, když soumrak slit –
kdy duše má, kdy najdeš klid?
47
V ZAHRADĚ GETSEMAN.
Již kalich, hořkostí jenž trpkou naplněn,
ó Pane, odejmi ode mne, utrpení...
Má duše modlí se v zahradě Getseman.
Je pozděpozdě, PanePane, již, a přijdou zástupy,
by jaly duši mou, jež krví, hleď, se potí,
a na smrť vydaly ji zítra Zoufalství.
A Jidáš přichází, Cit, aby objal mne,
a vydal zástupům, jež jdou již s pochodněmi,
neb jejich chvíle je a temnosti i moc.
A všickni usnuli, kdož provázeli mne –
V zahradě Šílenství ve tmách pochodně vzplály...
ó Pane, v úzkostech se chvěje duše má.
48
KRAJINA V DUŠI.
Myšlének černé tlumy táhnou k lesům Zapomnění,
kde těžký, mrtvý klid vše dusí, shýbá větve k zemi;
hlas žádný smutku ticho rozlité v nich nerozruší.
Myšlének černé tlumy vpadly v lesy Zapomnění.
Ze zahrad opuštěných mdlé a stuchlé vanou vůně,
vill okna zastřená jak mrtvého přivřené zraky
ve prázdno strnule zří – z komnat pustých v chladné síně
jde v smutku závoje Stesk tichý zastřen minulého.
Jde v bílá roucha mlhy v kraj Umdlení zahaleno
ze strnulých a černých tiše lesů Zapomnění
v průvodu Noci světla bledá, hasnoucí, jež nese,
a těžké stíny její dusí každý vzlyk mé duše...
49
MĚSTO.
Město smutné v kraji studených, věčných mlh...
Jsou spleenem nemocni v tvých všichni chladných zdech!
Umdlení stíny plíží se v ulicích tichých... ve vleku Žití
smýkáni línými vlnami času svíjí se bledí nemocní tvoji –
Nudy holubi bílí zapadli na střechy města...
Město smutné v kraji duše mé pustém...
Na loži znavení zmírají nemocní tvoji,
a Radost nepřišla lék podat vysíleným,
a víno očekávání jemných nepodal jim Život.
Město mrtvé...
Zemřeli všichni spleenem nemocní v tvých zdech.
50
NEZNÁMÝ.
Ku stolu plnému vybraných požitků žití
jsem zased’ mlád, však vina opojení zhořkla mi na rtech.
Kdos’ Neznámý, jenž k stolu mému sed’,
jed otravy vsypal mi v číše.
Kdos’ Neznámý, jenž chodí vedle mně,
o smutku vypravuje mi setmělých na podzim parků,
a prázdných komnat opuštěných vill,
o smutku odměřených kroků do boje odcházejících za noci městem,
o smutku nemocných, pod jejichž okny průvod jde za zvuků hudby,
o smutku posledních stisknutí rukou na palubě klesající lodi,
a přílivem kalných vod smutku zalívá mou duši.
Za nocí Neznámý kdos’ u mého stojí lože,
čte z knihy duše mé a pohledem mne děsí,
a plaché prchají zlekané Sny od mého lože.
51
MASKA.
Já Harlekina pestrý navlékl jsem šat,
a masku šaška rozšklebenou vzal,
s odvahou vběh’ jsem v žití plný sál –
kdo říci může mi, že nehýřil jsem snad,
že v shluku maškar maska přestala se smát?
Já úlohu svou dobře přec jsem hrál,
i hlavu hrdě nes’ jsem jako král,
a hedbáv šatu, nach, ve reji nechal vlát’ –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
V mé duše klášter mniši modliti se jdou,
po chodbách, stěnách cel se stíny smutku strou –
kdos’ jizlivě se v koutech stmělých smál.
Mých visí mnichů bledých sbor své žalmy pěl,
lkal varhan tón a ve vlnách se smutku chvěl –
já masku šaška rozšklebenou vzal – –
52
NEZNÁMÝM KRAJEM.
V závojích černých těhotná hrůzou šla Noc...
Zbloudil jsem v duše své neznámém kraji...
daleká smutku jen rozrytá pole,
hluboké zející bolesti rokle,
průvody, viděl jsem na pustých hradech
duchů, již vlekli se z Minula klínu –
prchal jsem ze síní zbořených – z koutů.
Ohlasy vstávaly vzbuzené kroky.
Kol tůní zoufalství bloudil jsem černých,
v zelených děsu a studených svitech –
Na kraji vyvstalých, zamlkých lesů
klesl jsem – příšerných, tajemných šílenství lesů...
53
JÁ VĚRNĚ SLOUŽIL...
Já věrně sloužil králi, Osudu, jenž vlád’
v mých snění říši, mocný, odříkání zbroj
jsem těžkou na se vzal a do boje jsem táh’,
do zemí neznámých, do zemí Budoucna...
Zástupy raněných šly z boje, na cestách
v tvář padlých zsinalou žhlo slunce života –
vždy dál se valil boj a nové řady šly –
v zástupu raněných jsem z boje odcházel.
Já Osudu jsem sloužil věrný z jeho řad –
s jizvami sklamání a boje neschopen
teď krajem snění svých já chodím, invalid,
na rozladěný citů hraju flašinet.
54
RESIGNACE.
V mé duše komnaty stín smutku černý pad’
– a stmívá se – noc – přijdou duchové –
jdu resignace lampu rozsvítit.
Ba – příliš životu jsem okna otevřel,
chlad sklamání sem navál mrazivý –
jdu v resignace kamna zatopit.
... A zápach vzpomínek zde, cítím, ještě zbyl,
jich vůně těžká je... tak trpce zahořklá –
jdu resignace parfum nasypat...
Je půlnoc... komnat duše mé kdos’ okna vyrazil,
a v svitech měsíce se chechtá příšerných –
já resignace zapoměl jsem spustit záclony.
55
VETŘELEC.
Kdos’ v duše mé se vkradl nestřežený dům,
a netečnosti spustil v oknech záclony
(měl illusemi sesláblý již zrak
a nesnes’ života den bílý, nádherný)
ve vzduchu těžkém, mrtvém slabých chvil,
v soumraku smutku v síních rozlitém
naděje bledá světla rozžíhal.
Nemocný spleenem bledý samotář.
Radosti návštěv řídkých nepřijal;
za bouří v okna, jež zavřená zalehla,
hromničku pálil bílou slabosti.
A modlu v komnatách si jakous’ postavil,
k ní modlil se v mdlých denně vzpomínkách...
V své duše nestřežený vplížil jsem se dům,
Jej slabého jsem přepad’, zardousil,
a vyvlek’ Jej, a modlu vynesl,
životu okna všeckna zotvíral,
hromničku bílou slabosti
jsem rozlámal.
56
ROZBITÁ LOĎ.
Klesající lodi v dalekých prostorech moří...
strnuli studeným dechem Smrti tonoucí tvoji!
Mlčeni bledé těžký šat prostřelo palubou zvlhlou – Spříznění tiché
ve měkých vlnách dotklo se bledých jich tváří –
Černý pták smrti snesl se na stěžeň lodi...
Klesající lodi duše mé v života vlnách...
Rouhání slova nepřešla přes rty tonoucích tvojich,
již navždy opustili tichý přístav pevných břehů,
a minulého nikdy vstříc nepřijde jim Pozdrav!
Rozbitá lodi...
V resignace utonulí všickni stišených vodách.
57
JSEM BLUDNÝ DON QUIOTE.
Jsem bludný Don Quiote, pro přízrak lámu dřevce,
na bídné citů svých harcuju žitím herce.
Za noci v pláni Stíny děsíce
se prchly před zsinalým světlem měsíce.
Tou plání žití jedu – v hřívu leh’
hrůz neznámých, tušených náhle dech.
Pod koně kopyty praskají suché třtiny,
se strašidly jdu v boj – to jsou jen stíny.
Měsíce zsínalou tvář zatměl křídly drak –
s přízraky v boj jdu – předtuchy to byl jen noční ptákpták.
naSe země příšerný vstal Strach, mé zlomil dřevce,
Sena bídné citů svých tou plání prchám herce.
E: až; 2004
58