JÁ BÍLOU CESTOU ŠEL...

Karel Babánek

JÁ BÍLOU CESTOU ŠEL...
Já bílou cestou šel, jež vinula se v tmách, a v duši soumrak padal v šera slití, po cestách stmělých šel ve světlech bledých strach, jež v soumrak duše mé příšerně svítí, ve hřbitov duše mé ve žlutých přísvitech... Na hrobech mého Já, jsem vidělviděl, věnec svad’, jenž v teplých slabosti kdys’ marné přílivech jsem rukou chvějící již dávno, dávno klad’. Nad hroby těhotný stál zapoměním mrak, jež těžké lilo v zčernalé se kříže... a vyschlý nezvlhnul mně bílou slzou zrak, když zaskřípěly vchodu za mnou mříže. 42