SLEPEC.

Karel Babánek

SLEPEC.
Kol domů zdí, jež vydechují teplo jde, v modro nebes hledí zraky prázdné, a holí v rhytmu o kámen, jež zvoní, si cestu hledá v věčné tmě a zrádné. Jak náměsíčný ulicí jde ve tmě, proud světla slunce do očí mu leje (snad teplo cítí jeho, v oknech domů, jež září vzňaté ve vzduchu se chvěje). Jde. V noc mu věčnou ulic život hřímá, tma bezdná v tvář, v níž úzkosť zříš, se šklebí, a zraky ztrnulé, upřené v dálku jak s prosbou o pomoc by zřely k nebi. 8