MRZÁK.

Karel Babánek

MRZÁK.
O berlích strnulé své nohy vleče, tak slabé za sebou jak nohy děcka, a z očí zapadlých v tu velkou lebku zří strhaných ta bída jeho všecka. Když s prosbou v nich je upře k těm, kdo v štěstí jdou žitím, po zemi co on se plouží, těch více je, již odvrátí se s hnusem, než těchtěch, co v kapsu plnou ruku vhrouží. Snad z útrpnosti Bůh mu zastřel duši, by necítil jak pohled, soucit raní, – on směje se, že až to v duši bolí, když mědi víc než včera zří v své dlani. 10