Mám zlost.

Adolf Heyduk

Mám zlost.
Čas volal mě: „Hej, pěvče, hej,“ a vážně prstem kýval – „ven, neotálej, neváhej, buď, čím jsi ondy býval! Či nevěren ti verš a rým, že nedbáš rodných luhů?luhů?“ Ba ne, mám zlost, že lhostejným jde u nás nejvíc k duhu. Že nechce Pánbůh sevřít v pěst tu chásku plnou hříchů, jež v srdci má jen klam a lest a boha v tučném břichu; že táta syna vodí slep – a vděčný syn zas tátu – ne vlast kde volá, ale chléb a porta na kabátu. 46 A takých lidí pěvcem být? Ne, chraň mě ruka Páně! Spíš chtěl bych dudy uchopit a stisknout k pádné ráně; druh k druhům raděj bych se dal a cepem ostrých hrotů ven, po husitsku vydudal tu zlořečenou rotu. – 47
Básně v knize Zpěvy pošumavského dudáka 1 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 10):
  1. Průvodní list.
  2. Mé písně.
  3. Jsem Čech.
  4. Pozdrav Pošumaví.
  5. Dudákův znak.
  6. Občerstvení.
  7. Pošumavský kraj.
  8. Co bych dělal.
  9. Můj kozlík trká.
  10. Ve Zvíkovské kapli.
  11. Pryč s pláčem.
  12. Nepovolný.
  13. Jsem jako pták.
  14. Skočická.
  15. Mám zlost.
  16. Žně.
  17. Heřmaňská.
  18. Co chci.
  19. U Albrechtic.
  20. O Malínském křenu.
  21. V podlesí.
  22. Starému poháru.
  23. Bez modlitby.
  24. Pootavské vísky.
  25. Tvrdé palice.
  26. Podhorákům.
  27. Slov nehledám.
  28. O starých a nových zbraních.
  29. Dudákův sen.
  30. O našem lidu.
  31. Rybník.
  32. U Chelčic.
  33. Před Husincem.
  34. U Husova domku.
  35. Boubín.
  36. Nač čekat?
  37. O tichošlapech.
  38. U Bohumilic.
  39. Mraky.
  40. Perly.
  41. Když táhly divoké husy.
  42. Nechci pod drn.
  43. Až přestanu dudat.
  44. Prosba.