U Husova domku.

U Husova domku.
Nad Blanicí město velikosti dlaně, ale hlava hoří, vzpomenu-li na ně. Hlava hoří, pálí, srdce v žebra buší – rád bych tady zpíval žal ukrytý v duši. Rád bych tady dudal, třeba věčné časy, ač mě čelo pálí, ač mně vlhnou řasy. Rád bych tady dudal před prostičkou chatou, s rozboleným srdcem, s duší smutkem jatou. Rád bych tady dudal věčně na své dudy, vždyť jsi naší chloubou, horský domku chudý. V tobě český otec v loktech syna choval, jenž za Boží pravdu život obětoval. 87 Ty's byl, mistře Jene, učiteli davů, kterému půl světa uklání teď hlavu. Mistře Jene z Husi, labuti Ty zlatá, září Tvou je všecka česká země jata. Zarostl jsi v srdci zemi té i v hlavě, to dvé nepovolí věru žádné vřavě. Odtud Tebe, Jene, topory ni meči vojska nevytepou v nejkrutější seči. Ani nevytepou, ani nevysekou, nechať do jednoho k popravě lid vlekou. Kde by mečů vzali, kde by seker měli, kdyby Tě z všech ňader vysekati chtěli? Nechať šípali by z tisíceré kuše, navždy budeš pýchou každé české duše! A nechť stříleli by sterými v nás kusy, navždy budeš zářit v Čechách, Jene z Husi! 88