Heřmaňská.

Heřmaňská.
Nad Blánicí vršek „Zlatý", pod ním Heřmaň, šedá víska, pustím já se v její chaty přes luhy a třasoviska. Zadudám tam píseň pěknou kmetům, mužům, mladé chase, jak se doby divně vléknou, jak vše jiné v našem čase. Jak létaly krajem zpěvy, skřivánků jak hejna sivá, a jak nyní rolník neví, proč jsou němy les i niva. Zadudám jim staré zvěsti o žoldáku Huertovi, až rozbijou v ohni pěstí stůl uprostřed javorový. 50 Zadudám jim zvěsti nové o proradném sršňů roji, vlast již kouší hůř než psové a s práv vrahy jedno stojí. Zadudám jim zas a znova, jak sám Bůh už hněviv mlčí, že Čech smyčky neusnová na zběsilou chásku vlčí. Zadudám jim při večeru o cizácké černé sběři, že se v jejich žilách věru váhavá krev náhle zpeří. Zadudám jim o půl noci, než se obzor zžehne zlatem, až synové jako otci v reky vzrostou v hněvu svatém. Až vzpomenou v náhlé chvíli, že jsou děti oněch reků, prsoma již tarasili rozvlněnou zloby řeku. Zazpívám jim do kuráže, až se v očích jiskry znítí a svalnaté jejich paže okované cepy chytí. 51 Až ukují hroty z pluhů z kos až zrobí ostré dýky na vztek pestrých dobrodruhů, na loupežné rozbojníky. Až lid jarý zas a svorný, s bleskem v oku, s ohněm v líci, zpěv zapěje světoborný: „Kdo jste boží bojovníci.“ Pak, mé dudy – to-li zmohu – zalesknou se v zlaté záři, a já nazpět dám je Bohu v Strakonicích při oltáři. 52