U Chelčic.
Přátelům: F. Heritesovi, O. Mokrému a J. Zeyerovi.
Ve Vodňanech zvučně zvony zvoní,
zlaté slunce za hory se kloní,
po dědinách zákmit ohňů zhas' –
ach, ty vísko s omšenými krovy,
netušíš, jak pěvci dudákoví
v snivé duši rosteš na úžas!
Petr z Chelčic – ó jak v sdílné hrudi
blaha jas i žalu vzdech se budí –
v tobě snil a dumal – světa div;
pluhu drsná kleč mu v ruce tkvěla,
ducha peruť však jej unášela
do závratné výše hvězdných niv.
81
Vidím věštce, píše do Postilly,
v lebce, v očích blesky se mu skryly,
v ňadrech výkřik soucitu a stesk;
chudá vísko v Hor svobodných stínu,
víš-li as, že ondy z tvého klínu
vzrostl lidstva pych a vlasti lesk?
Z dávných věků v času příval nový
hlásá posud nadšenými slovy:
„Ustaň v bojích, lide; válek nech;
v skutcích dobra skryt duch víry pravý,
bez skvrn ruce, myšlenky i mravy .
vrchem božích zjevení je všech!
Zanech pokrytectví v srdci chorém,
láskou vzplaň, stůj pravdy pod praporem,
bez pomsty a lsti měj leb i hruď;
nezabíjej pohledem ni slovy,
cti svých otcův odkazy i rovy,
snah tvých cílem blaho lidstva buď!“
Apoštolů révou divoplodnou,
nebes vínem pojil zemi rodnou,
božským skvostem, jenž mu v duši zrál;
strachem Římu, vlastem vroucí těchou,
nuzné chýše pod slaměnou střechou
zrozen velkněz lásky, ducha král.
V záři očí jeho, sotva vzplály,
žaly v sladké plody míru zrály,
svatou těchou pro trpící lid;
82
vyléčit chtěl bratry lásky slovem,
ne loupežných vášní dravčím rojem,
vrchem štěstí blažený měl klid.
Jako rolník v kyprou země líhu
božské setí v božskou nasel knihu;
rci mi, vísko, kde ten poklad máš,
ve chvíli že odpočinku zlaté
bez nadšení, páté přes deváté,
spoustou planých slov se modlíváš?
Kde že jsou ty listy duchem syté,
kde ty slunné pravdy věkovité,
kde snův mesiášských zářný svod?
Hovoř, vísko, mluvte, smutné chaty,
kde ten zvon, kde jeho hlahol svatý,
kde on sám je, Kristův vojevod?
Běda! Nevíš, zlo že v tebe praží
od té cihly síně na zápraží
do netřesku v doškách vetchých střech;
nemáš hněvu v duši, nemáš vzdoru,
strádáš v jařmu, vzdycháš do úmoru;
pluješ v bědách, toneš! A kde břeh?
Hyneš ve lži rozkvašeném víru,
nedbáš ducha jarých bohatýrů,
vyšších nežli topolů tvých sbor;
nevíš, že ti z ňader síla teče,
úlisnost že v porobu tě vleče
a v krev reků tajný vniká mor.
83
Vzpamatuj se, vzbuď se, vísko milá,
bud, jakou jsi dávné doby byla,
vzmuž se, znej se, nežli zrádný čas
smrti černou peruť k tobě skloní!
Ve Vodňanech zlatý trojzvon zvoní,
živý trojzvon, slyš, ten zvučný jas!
Trojím zlatým srdcem, duší trojí
mluví k tobě, k svatému zve boji
s tupou lhostejností, s křivdou práv;
písněmi, jež věčnost neudolá,
jasnou k tobě melodií volá:
„Setřes rubáš hrobu smrti háv!“
Nuže, vzbuď se vzletným krásy slovem,
zaplaš netopýry pod svým krovem,
promni oči, vzhůru, vzchop se již;
slyš, to jitřní!... Vzpamatuj se, ruče!
Také dudák na srdce ti tluče
vroucím duše zpěvem, neslyšíš?
Neotálej, vísko, netrať chvíle,
čile vzhůru k vědomí a síle,
oslň jasem Hor svobodných lem;
Petra věštce Chelčického chatou,
českým srdcím na věky buď svatousvatou,
jako svatým jest jim Betlehem!
84