O našem lidu.

O našem lidu.
Náš lid je hodný; Bůh mě chraň lež do tváři mu říci! nechť doráží naň zloby saň, on svatý klid má v líci; ó hodný jest, a proto rád jej objímám a hladím a jako Švanda kamarád proň dudy svoje ladím. Ó hodný, hodný je náš lid; on neví, co ho tíží, on všecko za svatý dá klid a červu neublíží, i kdyby hruď mu provrtal jak stěny už a stropy; on nežehrá a snáší dál a co kdo chce, to klopí. 77 Ó hodný, hodný je náš lid a nerad s kým se sváří, i psu, jenž za lýtko jej chyt', odpouští s mírem v tváři; nech vlk by v žebra se mu vkous' a kočka do podbradí, on šetří je a srst i vous jim lichotivě hladí... Dost„Dost, lide, úklony jsi shrb', kdo tepe tě, ať cítí, buď žencem, jenž si plevel chrp v čas ze pšenice mýtí; pryč mraky z ňader, rýhy s čel, ven s poli pýř a řepku, psům vyceněný rozdrť kel a vlkům polti lebku!“ Tak nesmí to juž dále být, jak bývávalo prve; nač stále mléko v žilách mít? líp plamen bujné krve ! ať vykřikneme ten i ten, kdy spálíme se trochu, jen rab chce loutky z dcer a žen a baby z švarných hochů! 78