Nač čekat?

Nač čekat?
Zas v Pošumaví jsem se zved', však posud srdce pláče jak pro uťatý stromu snět, kde hnízdo mělo, ptáče; zas v pohorské jsem nivy šel na Práchně ladné boky... ó běda, jak tu jinak, žel, než před čtyřmi sty roky ! Jen planou zamlklost jsem zhlíd', kam namířila noha, ó jak se proměnil ten lid, pro jediného Boha? Vše jiné: městečko i ves i luh a všecko všade: co zrodilo se svěží dnes, už zítra v hrob se klade. Kraj mlhou zastřen v šíř i dál, tvář všech je mdlá a siná, vše jako v pohádce, v níž král dal draku svého syna; 91 vše nesdílno, hruď jako led, vše bez ladu a skladu, lid jarý dřív teď chor a bled jak chudobka je z chladu. A chví se juž, když pohněvem kdes dlaně v sebe tlesknou, neb z dálky leměž s čeříslem jak nahá zbraň se lesknou; tu na „štváče“, až rudne tvář, hněv proudí se mu s retů, a ruce berou kalendář, kdy bude konec světu. Vnuk Táboritův klopí zrak, ať šlehán třeba bičem, a brání se, ne kosou však, leč svatým nebeklíčem; a ztepán, zhaněn ven a ven, chce dobrovolně více, a lotru, písmem posilněn, i druhé dává líce. A vzrušení, či pomstu snad? „Jen to ne, Bože věčný, i za kříž, pod nímž ztýrán pad', jest pravý křesťan vděčný; vždyť jest to zasloužený trest – kdo kaje se, ať zkusí – za otcův kacířství a lest dřív mistra Jana Husi." 92 Tož kál se lid a zkrotnul už, hle, beránkové tiší, jak od nepřátel s mužem muž a s junem jun se liší; nač boj a svár? líp všecko dát až na poval i hroudu: „Však zlosyn bude jednou stát tam na posledním soudu!“ Ó hanba, mně se tají dech! Sem, dudáci mí zlatí, už pomozte mi na pospěch tu bídu zadudati; sic vypije nám tuk i krev ten děsný netvor dračí, a na takový hrozný zjev sám jeden nepostačí. Nuž spusťte, bratří, chutě sem! a plašte havěť vzdechů, než budou srdce kamenem a na nich příkrov mechu; už hoďte jisker zlatý jas v tu skrovnou hrstku troudu, nač čekat, Bohu na úžas, až k poslednímu soudu? 93