Podhorákům.

Podhorákům.
Podhoráci, braši staří, zadudám vám píseň pěknou, jen ať se ti v kanceláři nepodurdí, neuleknou... Což jste vy to ňácí páni na těch českých vrchů sklonech, vyrůstáť vám bez ustání žlutý svízel na záhonech. Nežijete, věru těžce, Krkonoší, v Pošumaví: stále máte prázdné měšce, stále máte plné hlavy; máte pole samou slídu, bídné dvorky, řádné daně, holou nouzi, holou bídu, mozolů vždy plné dlaně. 68 Stále máte stejná práva, život váš byl stále nový: od Přemysla do Václava, od Václava k Bedřichovi; do Bedřicha půtky steré, o něm strach a šibenice; kdo vás pral, ten znova pere, a kdo rval, rve stále více. Ej, až hrůza dokonale za staré jste žili vlády: dávaliť vám neustále sruby, skřipce, šrouby, klády; jiný čas zvyk jiný nese: vzali páni skřipce, sruby, stačily jim v poli, v lese vrby, olše, jedle, duby. Za to nyní na svobodě volni duchem jste i slovem, uvykli jste chlebu, vodě pod zpuchřelým chýše krovem; máte hojnost věcí nových: různá práva, různé platy, a z úkazů papírových šít můžete dětem šaty. Dětem šaty, sobě šaty, přemýšlejte jenom trošku – vaše chlévy, sýpky, chaty nemají už ani došků; 69 ani došků, ani trámků, ani v oknech skelné desky, však kdo z vás jde poblíž zámku, hluboko se kloní hezky. Kloní se už z oken chaty, na tři hony klobouk smeká, vždyť pan lokaj přede vraty s panem kočím úcty čeká; co by řekli ti dva páni, lokaj, kočí vrchnost veza? Že ti lidé našich strání tvrdí jsou jak ze železa. Já však dím; „Což oni vědí! měkcí jste i na Jidáše! Co by řekli vaši dědi, vaši otci, matky vaše? Ajta, slyšte, milí braši, co vám dudák v písních nese: pro železnou dobu naši ocelte se, ostřete se!“ 70