Boubín.

Boubín.
Když jsem bloudě v horách srdci léku hledal, viděl jsem, jak Boubín z hvozdů hlavu zvedal, a jak druzi jeho, na temenech lysí, při pohledu v kraje smutně zasteskli si. Postavil se Boubín na široké paty, divně zachmuřil se jako žalem jatý, v zkamenělých ňadrech srdce mu se chvělo, oči náhle vlhly, mračilo se čelo. Zřel jsem v jeho líci velkou hněvu rýhu, slyšel jsem, jak stenal: „Tlačí se to z jihu, tlačí od západu, tlačí od severu, a ten východ posud ponořen je v šeru. Žel!... A jako strachem zachvěl se kraj celý, také já se zachvěl, dudy zakvílely, postřehlť jsem s žalem, jak v té horské dáli lesy zavzdychaly, vody zaplakaly. 89 „Slunce nevychází, zlatými by meči kleté chmury protklo u vítězné seči, nebe bez červánků, mraků čerň se množí; což nám nepřispěješ, věčná pravdo boží?“ 90