Básníkův kancionál (1905)

Láska, Jaromír Borecký

BÁSNÍKŮV KANCIONÁL.
VZKŘÍŠENÍ.
PÍSNĚ.
DCERA OKAMŽIKU.
NAD ZAMLKLOU TŮNÍ.
DOHRANÝ VALČÍK.
NEDOVOLENÁ LÁSKA.
K NOVÉMU JITRU!
OKAMŽIK ŠTĚSTÍ.
S KYTICÍ RŮŽÍ.
ROMANCE JARNÍ NOCI.
LESNÍ.
JITŘNÍ.
PÍSEŇ.
PŘED ZÁPADEM.
VEČERNÍ.
PÍSEŇ NA SKLONKU ZIMY.
BARCAROLLA .
BEZ NADPISU.
ŽE RÁD TĚ NEMÁM?
PÍSEŇ BEZZEMKA.
PODZIMNÍ MOTIV.
VÁNOCE.
Z LOUTNY MODERNÍHO TROUVÈRA .
RONDA A RONDELY.
I. Tvůj smích je sladký, krásná paní,
II. Mimosu , pozdrav dálných jar,
III. Ó, zmlkni, srdce, touhu ztiš,
IV. Magnolie sype květy
V. Tamburiny, kastaněty,
VI. Je láska jako hvězda: zhasne
VII. Že láska zhasne, která věčně svítí?
TRIOLETY.
I. F. S.
II. NA KLUZIŠTI.
III. MEZI ČEKÁNÍM.
BALLADA prosící o lásku.
CHANT ROYAL ku chvále jedněch nožek.
CACHUCHA .
PASTOURELLA.
VILLANELLA O BÍLÉ DÍVCE.
TVÉ JMÉNO.
FURIANT.
IMPROMPTU .
NÁLADY A VZPOMÍNKY.
JARNÍ MELANCHOLIE.
NALADĚNÍ.
JESENI.
VÁNOČNÍ SLOKY.
TANEČNICE.
HUDBA.
SENTIMENTÁLNÍ VERŠE pod Bouguereauův obraz Amora.
STAROPRAŽSKÁ NÁLADA.
BÉTH-CHAJJÍM.
STUDENTSKÝM LÉTŮM.
RYBNÍK V LESE.
PORCULÁNOVÉMU MANDARINOVI .
NÁVRAT.
V GOTICKÉM CHRÁMU.
EPILOGEM.
SLAVÍKU.

POETICKÉ BESEDY MÁJE. POŘÁDÁ JAROSLAV VRCHLICKÝ. 4.
JAROMÍR BORECKÝ:
BÁSNÍKŮV KANCIONÁL.
LÁSKA.
V PRAZE. VYDALO NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE. Knihtiskárna Dra Ed. Grégra a syna.
[1] Veškerá práva vyhrazena.
[2]

VZKŘÍŠENÍ.
Bledá, mroucí, v objetí mlhy vzdušné, jež jak závoj nevěsty chví se cudný přítmím lože, nad tichou zemí zvolna shasíná luna. Na východě v červánků lesku matném, v moři zlata zvlněném vánků dechem, v hymnách země po myrtách stoupá slavně veliké slunce. Tak v mé srdce šílené bolem dávným, které kopím osudu skláno ostrým, krvácelo nad hrobem snů svých plachých, vrací se láska. Na své skráni její dech cítím vlahý, s vůní vlasů, v polibcích žhavých stoupá, cudná, čistá vrací se na rty zpráhlé mrtvá má píseň. [3]

PÍSNĚ.
[5]

DCERA OKAMŽIKU.
V jedné chvíli slétne píseň, cítím její celou vůni, vidím duhou plát jí barvy, po nichž jindy marně stůni. Přichvěje se jako dívka s hlubých očí dumnou tůní; ptát se, kam? a ptát se, odkud? Vím jen, jak ty zraky sluní. Políbí mne letmo v čelo, přitiskne mne k útlé hrudi. Jak to sládne! jak to hřeje! citů se hned požár budí. Běda však, když nevyslovíš, co tu chvíli říc’ tě pudí: rozprchnou se políbení, světla, vůně, vše se znudí. 7 Zkoušíš dál jen starou žízní po barvách a po odstínu, po neznámých citů vlnách, po čarovných vidin kynu. Jiné jdou a jiné lámou v hranolu se tvého spleenu – ale ryzí píseň tryskne v jediné jen chvíle šinu. 8

NAD ZAMLKLOU TŮNÍ.
Pod starým zámkem v sadu je mříže zborcená, tam ve měsíčním chladu tůň dřímá zlacená. Na širokých se listech květ houpá stulíků, kmen vrb již zhrb v těch místech jak rada vodníků. Zde rozumují, zdá se, nad štěstím uvadlým, chtí vmluvit mladší chase, že láska jest jen dým. Ten látá síť, ten šaty, jim luna zpředla nit, již mnohý čáry na ty se celým žitím chyt. 9 Zní z rákosí checht racka, vil ztlumený jak smích. Kde, čeládko, tkvíš čacká? Již rybí ocas mih. Hrá vlna stříbročelá, vře vír, se dělí proud – to paž jak by se chvěla, tak hebká, obejmout. V mém srdci jak v té tůni, kde pohřben mnohý žal, jak leknín na výsluní se z bouří u dna vzpjal. A ticho tam jak v chrámě, ni list se nezdá hnout, však rámě, žádné rámě se nestře – obemknout... 10

DOHRANÝ VALČÍK.
Já cítím ještě stisk tvé ručky bílé, kdy tance vír nás hnal a snivý valčík jásaje a kvíle, nám čaroval. Ó, že jsem tehdy plach té síly neměl ti všechno, všechno říc’! Rej došuměl, sál vystřízlivěl, ztemněl, sen roztál v nic. Jen cítím ještě stisk tvé ručky bílé, kdy hnal nás tance vír, a vím, že nenajde ni jedné chvíle mé srdce mír. 11

NEDOVOLENÁ LÁSKA.
Na zemi plné jarní mízy fialky květ ke květu se tulí v zeleni své řízy s vonným šeptem na retu. Na vodě vlna vlnu stíhá v jásotu a poskoku a k pocelům se shýbá, zdvihá v hluboku i vysoku. Ve vzduchu pták smí touhy zpívat, vyvzdychat svůj celý žal – jen mně jest oheň citů skrývat, mlčet vždy a trpět dál. Jen já vám nesmím ruku stisknout, pohladit váš hustý vlas, ni v objetí vám slastí výsknout, slzu lásky slíbat s řas. Mě vše, co blaží v mládí době, míjí v divém úprku – – ó, krásná paní v černé robě, s mušelínem na krku!... 12

K NOVÉMU JITRU!
Já nevím, co to se mnou, jak všechen puk by led, jenž dlouhou dobu temnou mé srdce v pouta hnět. Zas rozjásán se cítím jak skřivan v povětří, či zvonek mezi kvítím, kdy v luh se zapestří. Mně šípek šeptá v keři a potok z podchvůjí, že zas mi k jitru šeří, neb – opět miluji! 13

OKAMŽIK ŠTĚSTÍ.
Šla kolem mne jak záchvěv snění, jak bledá luna na moři, kdy v proudů šum a větru pění z mlh závoje se vynoří. Šla kolem mne. Ó, sprcho štěstí do duše mojí zavátá, ó, lásko, jež v mé srdce snésti chceš v purpur se a do zlata! Proč že se chvím, proč v jejím jasu zrak ztrnul, než se nasytil? Vždyť šla kol mne! – a z jejích vlasů jsem trochu vůně zachytil. 14

S KYTICÍ RŮŽÍ.
Cos v růžích těch z mé duše splývá – snad němý smutek, v který snivá ta každá snítka poupě skrývá, či plný touhy vůně vzdech – snad žhavé roucho jich, jež plane v krůpějích rosy, v slzách tane, je z krve mého srdce stkané, jež hyne v lásky záchvatech. Jak včera azalky květ bílý v prach ručky vaše odhodily, mé šlapte srdce, které kvílí jen za vámi v svých marných snech, je nechte třeba v bolech mříti, v něž hvězda vaší krásy svítí – rád trpím, jen když v sled zřím chvíti vám odpuštění na retech. 15

ROMANCE JARNÍ NOCI.
Ó, ženy, jak vás nemilovat, jste rusou perlou stvoření, vás plavé musím v srdci chovat, vás tmavé ve svém myšlení. Ať paní, dívky v prvém vznětu, ať maenady, ať světice! Ta záhada kol vašich retů do srdce pálí nejvíce. Jste věčné sfingy; z hloubi očí plá nebe jas a z řasy zas žár pekelný ti hlavu stočí – jen jedno zbývá: vzývat vás!... 16 Však nejraděj přec jedné sloužím, šer láká mne k ní pod balkon, jak o ní sním a po ní toužím, v noc žaluje mé loutny ston. A když už svítá a zář květu ssá rdělých broskví rosu s úst, z jich korun s vánkem na odletu Tvé božské tělo vidím růst! 17

LESNÍ.
Uzounkou stezkou mezi smrčím kol srázných kaskád bystřiny hloub prodírám se, shýbám, krčím za ptačím hvizdem v houštiny. Dech vonný kane letorosty, jichž vábí svěžím chladem tmáň, jen občas útlá nad podrosty se bříza vzpne jak bílá laň. A vesele si hlavou třese a tichou písní ševelí. V mém srdci divá touha hne se, kdy v šer má laň se zabělí?... V karlštejnských lesích 1901.
18

JITŘNÍ.
Ty přišla jsi mi ve snu tak plaše stisknout dlaň, jak v lesní stezky těsnu se mihne bílá laň. Tě zlíbat skočím s lože, je síň však prázdna zas, jen jak by ještě vzduchem se třás tvůj zlatý vlas. Snu hebké to snad struny ze serafinských lyr – zpět všeptám sen ti slunný v jich zpěvů hvězdných vír. Však hrne-li to zoře již paprsky v boj s tmou, já po jich šípech pošlu ti jitřní píseň svou! 19

PÍSEŇ.
Mám staré parky rád, kde kvetou kosatce, tajemně alej tmí se jak v dětské pohádce. Tam růží natrhat, jasmínu, fijal jděm, a co nám v srdci chví se, řekněm si polibkem! Hle, nad basinem již našemu ostychu kozonoh z terracotty se šklebí po tichu. Ví – co v ráz nezloupíš, do věčna padne clon, a v konec zemské sloty my hlinou jsme jak on. 20

PŘED ZÁPADEM.
Leť mi v náruč, jsme tak sami, dokud ještě nad brázdami skřivan švítoří, než ta světla za horami dohoří. Než se v černý lilek schýlí slunce naposled, abychom si vyzlatili polibky, v nichž láska šílí, cestu zpět. 21

VEČERNÍ.
Růžové dítě, dobrou noc, prška snů ať se k vám sklání! Škoda jen, škoda, komůrku dubová dvířka že brání. Okénka také vysoko, réva je žárlivě kreje, a přec vše dobře, dobře vím, co se v té komůrce děje. Úmorem denním znavena, roucha tíž vrháte s těla, až ve své kráse tu stojíte skvělá tak, nádherná celá. Ňadrem vzdech ještě zachvěje a pak již, ve vlasech routku, na lože skokem. – Chvílí tou, ó, být tam v malém jen koutku! 22

PÍSEŇ NA SKLONKU ZIMY.
Že zima vrátila se a sníh se níží v pláň? Ach, ano, vločky zase ti budou líbat skráň. Již tém jich z okna zříme se snášet zemi v klín, kraj bílý tiše dříme jak skryt v tvůj mušelín. A přec tak, drahá, jásá mně v srdci jaro již, svou vůni v duši střásá a něžný žár, kde dlíš. Ne, jistě mne jen mýlí kraj zimní škraboškou. To motýli jsou bílí, sníh – tvoje ňadra jsou. 23

BARCAROLLA.
Vítězslav Novák, op. 10. č. 3.
Blouznivou nocí plnou hvězd pluli jsme tiší vodních cest. Růžemi voněl z dáli břeh, měsíc se koupal v pramenech. V zardělou líc ti sypal zář, hebký tvůj vlas mi šlehal tvář. Sněním se duše rozchvěla, k hrudi že tisknu anděla. 24

BEZ NADPISU.
Tvé jméno znít nesmí v zpěvech mých, ni krásu tvou vzývat má chvála, a přec jsi vryta v srdce mi pro vše, co jsi mi dala, tak hluboko, tak hluboko... Já vylíbal mládí ze rtů tvých, strh do hoře v trní tě hluši – ty’s oplatila růžemi a vznesla jsi mou duši tak vysoko, tak vysoko! 25

ŽE RÁD TĚ NEMÁM?
ZeŽe rád tě nemám? Ó, jen hlavu schyl na moje srdce plné utrpení, tep každý, který slyšíš, buchot žil jen pro tebe se varem krve pění. Kolikrát byl bych vše již odhodil, co žitím zváno, žádným žitím není, by obraz tvůj mi nelil nových sil, jímž úhor dnů se v čerstvý pažit mění. Že rád tě nemám? Ó, jen v náruč pil mou třesoucí se v blahém opojení – má láska něžné duše tvojí pyl v květ rozdechne tisíci políbení! 26

PÍSEŇ BEZZEMKA.
Zas brodím se, tuláka veselý zjev, niv houpavým zlatem a na rtech mám zpěv. Tam shůry mi slunce v týl chrlí svůj žár, na obzoru tratí se hory v háv par. Zní bujně má píseň a toužně, neb dnes já prvně mám uzřít svých dědů ctnou ves. Z lip statek se bělá, kde děd můj byl pán, kde poroučel chase a zorával lán. Kde znojem svým skrápěl hrud utvrdlých vzdor, kde lopotil po soumrak od rosných zor. Kde líbal své děti pak od práce prost a jako pně kořen s tou půdou kde srost. Já bezzemek-básník, ta pleva všech plev, jen světem se toulám vždy na retech zpěv. 27 Vnuk nesrostl s ničím, jsem volný jak pták a na moři vlna a na nebi mrak. Jsem jako květ jarní, jejž s haluze strh a do víru žití zlý severák vrh. Všem tradicím rodinným unik jsem v čas a mám jen své snění, a je mi tak snáz. A mám jen své touhy a píseň svou mám a bohat se cítím nad všechny ty tam. Své štěstí jsem v prsou si uzavřel tich a rozdech je růžemi do zpěvů svých. To jedině cítím, to jedině vím, že celou přec krví jak děd na čem lpím. A třeba jen blouznivý větroplach jsem, že k smrti až miluji rodnou svou zem. 28

PODZIMNÍ MOTIV.
Kde, květy, jste? Kde vůně vaše? Lilie, růže, kosatce! Žár vašich barev sprchal plaše – ach, že tak všeho na krátce! Kde smály jste se na záhonech, jen vaše kostry naze ční, se stromů listí v tichých stonech vám pěje píseň pohřební. Jak vítr duje, do tváře mi jich střásá celé chomáče; až pod tou žlutí zvadlé zemi, koketě staré, do pláče. O holé větve léto babí si natrhuje hebký šlář, chřadnoucí slunce mlha vábí svůj na umrlčí na polštář. 29 Teď od hvozdu sem po strništi mlh nové tmy se válejí. Tak smutno – – Vítr sviští, sviští – – Kol hlavy jako v závěji. A cítíš, tvé to mládí splývá s tím chvatem v dál a v nic a zmar... Jen po trní ti sem tam kývá illusí rozfoukaných cár. 30

VÁNOCE.
Tichou nocí zpěvy táhly nad role a bor, andělé to do harf sáhli, budit salaš s hor. Sklonili svá sněžná křídla nad oveček tlum – Vstávej, Gryco, Jene, z bydla, divně vzhořel chlum! Snivá hvězda od východu v mráčkův úsměvu potentáty vzácných rodů vede ku chlévu. Než by zhasla v nebi zkvetlém za vrch Moria, andělé se snesli v Betlém zpívat Gloria. 31 Boží pachole tu leží vedle oslátka – – Ó, ta věčně, věčně svěží svatá pohádka! Zase dnes nám dýchá něhu, klidem údolí přes závěje kypré sněhu zvony hlaholí. V městech zas vše okna svítí stromků záplavou, v samotě i chýž se třpytí loučí mrkavou. Všechna líce štěstím planou jako v dětství dnech, dávné zvěsti srdcem tanou, všude míru dech. Jako by byl zapomenut všecek žal a trud, každý rozpor v duši sklenut, zapuzen hněv, rmut. Jak by slze nepálily, kdy se posléz náš po staletích běd v kraj bílý zrodí Mesiáš?! 32

Z LOUTNY
MODERNÍHO TROUVÈRA.
[33] RONDA A RONDELY.

I.
Tvůj smích je sladký, krásná paní, Tvůj smích je sladký, krásná paní,
jak nejvyššího slitování číš otrávená; v lilijích to spící had a nahý hřích, jenž v narcisů se lůno sklání. Je ostrý jako dýka v dlani, jak napuštěný šíp vždy raní mé srdce choré, jen se mih, tvůj smích. A přec jsem rád, kdy kolem skrání mi zvoní: nikdo nevymaní se z jeho pout, když vlny zdvih, vše trhaje v svých ručejích. Kéž zní mi ještě v umírání tvůj smích! 35

II.
Mimosu, pozdrav dálných jar, Mimosu, pozdrav dálných jar,
jdouc předplatit se na Bazar, od ženy zkřehlé u patníku vy v nádherném svém převlečníku jste koupila za niklů pár. Svůj zima vleče ještě cár přes zablácený trottoár; kdo tušil by v tom městském ryku mimosu? Jak placha! Květů zlatý čár se třese, jakby čekal zmar, soucitně tisknete je k rtíku. Kéž stesklo se vám po básníku, i jemu srdce zlíbat v žár – mimosu! 36

III.
Ó, zmlkni, srdce, touhu ztiš, Ó, zmlkni, srdce, touhu ztiš,
jež v hlubinách ti kvílí! Do vzduchu loutna šílí, zve láska marně v šera skrýš. Na lože nyní vešla již za těžký čaloun bílý. Ó, zmlkni, srdce, touhu ztiš, jež v hlubinách ti kvílí! Proč, oko, v slzí hustou mříž mi halíš svět, jenž znylý se v rubáš noci chýlí, když Její vlasy nezrosíš? Ó, zmlkni, srdce, touhu ztiš! 37

IV.
Magnolie sype květy Magnolie sype květy
do trávy, bujnými je van střás lety žehravý. Magnolie sype květy – zda též skráň mou tvoje rety polibky tak zaplaví? Magnolie sype květy do trávy. 38

V.
Tamburiny, kastaněty, Tamburiny, kastaněty,
cymbály sem, krotaly, na lenošku bledé květy, vonné, dusné fijaly! Polibky a mušle z Kréty, aby v perleť zahrály, tamburiny, kastaněty, cymbály sem, krotaly! Více tepla, větší vzlety, méně smíchu na ty rety, mohutnější zápaly! Tamburiny, kastaněty, cymbály sem, krotaly! 39

VI.
Je láska jako hvězda: zhasne Je láska jako hvězda: zhasne
a padne citů do moře, a za okamžik stopy jasné již nezůstane v prostoře. Pak v duši hlucho, pouští žasne jen měsíc – smutek – nahoře. Je láska jako hvězda: zhasne a padne citů do moře. Vír zavře se, tiš roucho řasné po rudém prostře obzoře – těm klidný úsměv, vrásky časné těm zase zbyly od hoře. Je láska jako hvězda: zhasne. 40

VII.
Že láska zhasne, která věčně svítí? Že láska zhasne, která věčně svítí?
Dřív světů všechna slunce šla by spat tam někam v moře, mrtvý na západ. To z rozmaru jen zlého řek jsem, v žití že láska zhasne – která věčně svítí! Hle, polibek jen jeden rty mé chytí, a srdcem hřmí zas vášní vodopád, nad proudy zříš se hvězdu čistou chvíti... Že láska zhasne, která věčně svítí? 41

TRIOLETY.

I.
F. S.
Tak žhavá spona vlas jí svírá, a nahá šíj plá z krajek vstříc, co violoncel touhou zmírá. Tak žhavá spona vlas jí svírá, a z mystérických očí zírá vždy hlubší cit a lásky víc. Tak žhavá spona vlas jí svírá, a nahá šíj plá z krajek vstříc. 42

II.
NA KLUZIŠTI.
Ve víru bujných pirouet ty jeden úsměv, spěch a let se šťastna řítíš po kluzišti. Ve víru bujných pirouet a s okem, jež se něhou blyští – kdo odolá ti, když i led již tebou zraněn úpí, sviští ve víru bujných pirouet? 43

III.
MEZI ČEKÁNÍM.
Ty nádherná vstříc plyneš zářím, já dumám doma za krbem. Než přijdeš, vodu k čaji vařím, co v tanci skvostná trůníš zářím, čas knihou toužných veršů mařím a příjemným se těším snem, že za chvíli tvých zraků zářím vstříc budu sedět za krbem.

BALLADA
prosicíprosící o lásku.
Dost bylo slz již, nářků, marných snění, dost bolestí a nocí probděných, dost muk a touhy, dosti utrpení – hle, na horách svár bouřných živlů stich, nad srázy skal, z jichž rozpukaných rýh proud ještě řine, slunce se zas sklání – – Proč nesvítí tak láska do slz mých? Ó, krásné oči, mějte slitování! Což bolu nikdy, nikde konce není? Krom lásky k tobě jiný nemám hřích – proč bol z té číše čisté v žití pění? Se srdcem zkrváceným v stopách tvých jak bludný stín se plížím v ulicích, ždám očisty, jíž nedosáhnu ani, a jsem tak sám, mráz do srdce mi dých – – Ó, krásné oči mějte slitování! 45 Svit naděje mi hoďte ve spěch denní, v změť malých snah, illusí zlomených, z nichž tvrdý život Medusy tvář cení, a v pochyb spor i v nepřátelský smích. Mé srdce vulkán vášní plamenných, je ztište ve svém sladkém usmívání: po bouři též se oblouk duhy zdvih – Ó, krásné oči, mějte slitování! Poslání.
Ty paní snů mých, žití mého paní, své oči pokárej, neb jenom raní, a rci jim: „Vždyť ho dost již osud stih... Ó, krásné oči, mějte slitování!“ 46

CHANT ROYAL
ku chvále jedněch nožek.
Zas viděl jsem Vás. Pompadouru v klínu, jste v koncertu mně poblíž seděla, jed celou duší ssajíc toho blínu, jímž roztoužená hudba zpíjela. To byla hudba moderní a silná, jež trhá vášní hráz a jitří vilná, a přec v ní starý motiv se jen před, jímž Pun v hold Astartě již kinnór hnět, jejž starý Hind hud na svém ravanastru, ten věčný motiv lásky, modrý květ. Ó, nožko útlá jako z alabastru! Nic krásnějšího, než kdy v polostínu, jak lotosu sněť z hlubin vyvřelá, do krajek černých v bílém boratinu se tratí nožka jemně vyspělá. Tak Vaše, koketovat nenáchylná, se skrývá plaše, zrakem k ní však přilna, 47 již nemohu se od ní odmyslet. Co dnes mi hudba? jiný zázrak slet v mé snění, jehož pláštěm duši zastru. Ó, kráso, která podmaňuješ svět! Ó, nožko útlá jako z alabastru! Co díla sochařů jsou proti kynu, jímž nevědomky vábíš rozchvělá? ba linie tvá smělém u výšinu i předstihuje Michel Angela. Byť nejlíp dlátem vládla ruka pilná, vzor taký nevyteše lidská dílna. Hle, nad kotník jak roucha lem se zved, tu štíhlost nemá ani srnčin sled, zde zmlká všechen zápor kritikastrů, a chválu jen a nadšení zná ret – Ó, nožko útlá jako z alabastru! Mně děje se jak poutníku, jenž vinu šel omýt v Gangy zřídla vzkypělá, šíj sotva zkropil, rozhrnuvši třtinu však luzná Apsaras ho sváděla, tak bujných ňader, rozkošná a sdílná a v působení vnad svých neomylná, bok z vlasů vlnivých jí zářil hněd; co platno všecko odříkání Véd, co hroužiti se v ctností Dharmaśastru – jen zbývá sytit pobožně svůj hled. Ó, nožko útlá jako z alabastru! Ty také máš moc onu Venušinu, jež otroctvím nás muže sevřela: 48 v ráz žízní lásky zapírané hynu, jen sukní se tvůj obrys zabělá. Leč z tebe nehrozí jen zkáza kvilná, jíž hroutí srdce Amorova střílna, též hojit, spojit dovedla bys hned, co záštím rozved Montek, Kapulet, co krví dělilo rod Larů, Castrů, jako že všemocný je lásky vznět. Ó, nožko útlá jako z alabastru! Poslání.
Vím, že má píseň v rýmu nedochvilná, a vadná v obrazech, v myšlénce mylná, nikterak nestačila na předmět. Jak možno krásy nejvyšších stéc’ met? Tož aspoň házím vzpomínek ti astru, kéž paní tvá by chtěla rozumět... Ó, nožko útlá jako z alabastru! 49

CACHUCHA.
Ze španělských tanců.
Na vlnách sladké kantilény tvé božské údy splývají, jak zarosený z vodní pěny se zvedá k luně leknín zmdlený, co slavíci v křech zpívají. Na vlnách sladké kantilény tvé božské údy splývají. Do pláče viol klarin výská, v ston fléten úder tamburin, jak rozháraná odaliska kdy v náruč stiská, z oka blýská ti plam a tryská žár v můj spleen. Do pláče viol klarin výská, v ston fléten úder tamburin. Vždy náruživěj kastaněty svůj rythmus chřestí vášnivý, již dechem bouřným dmou se rety – ó, jaké vzněty v srdce vsety! 50 Sem květy a sem olivy! Vždy náruživěj kastaněty svůj rythmus chřestí vášnivý. Z tmy napuštěných nardou vlasů ti prsu vyplul půlměsíc, znik v jasu sponě chrysoprasu, spit jeho plnem, zírám v žasu, jak okrouhlí se víc a víc... Z tmy napuštěných nardou vlasů ti prsu vyplul půlměsíc. 51

PASTOURELLA.
Jarním dechem okřál svět, májovým snem chví se háj, Srdce! ještě naposled poslechni tu mládí báj. Pak se kaj – času dost, až v stáří hnět zvadne ret. Paní, vám, jež jste můj vznět, zpívám pastourellu: „Ach, můj Bože, jaký jas s krásy vaší v duši střás touhu věčných želů!“ V zelenavou ukryt snět, Pan si hvízdá na šalmaj, za vílami prchá skřet, všude šepot, šum a taj, v lásky ráj vábí van i vonný květ. Naposled... 52 Vylíbat kéž písní vzlet vašemu smím čelu: „Ach, můj Bože, jaký jas s krásy vaší v duši střás touhu věčných želů!“ Ovečky své bílé zpět zahnala jste krutě v stáj. Což jen já mám bloudit bled, vzdychat, kde mé lásky máj? Bázni, ztaj, jež jí srdce tužíš v led! V kštice změt vůní vssát se naposled zpěv chce plný pelu: „Ach, můj Bože, jaký jas s krásy vaší v duši střás touhu věčných želů!“ 53

VILLANELLA O BÍLÉ DÍVCE.

Byla krásná a bělostná... jako bílá

Smrt jdoucí zamyšleně záhonem prvních

sněženek.

Ze zápisníku.

Mých snění chorých luno bledá, tvá zář jen padá na hroby, Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Jak labuť, kterou strhla Leda v hruď lilijové podoby, mých snění chorých luno bledá, by v líci sněžnou běl svou, běda, ti zůstavila ze zloby, Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Zlý chemik – láska – krev ti ssedá, pleť barví tíhou běloby, mých snění chorých luno bledá. Tak celá’s bílá, stříbroledá od střevíčků až do roby, Smrt v kráse tvé tvůj symbol zvedá. Jde na slast popeleční středa, ta pierrotku pohrobí, mých snění chorých luno bledá. 54 Vše vyústění svoje hledá, vše kvete v zmar a do mdloby: Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Ta žádné odpovědi nedá na věčných tajů žaloby, mých snění chorých luno bledá. Říš její mlčení jsou šedá, jich jho jak rty tvé zamklo by... Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Je krásna báň tak rzivomědá, list za podzimní hniloby, mých snění chorých luno bledá. Tak nejkrasší je tváře smědá, z milostné hynouc poroby – Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Jen zdráva necitelná Věda, vždy v Kráse je cos choroby, mých snění chorých luno bledá. Bol, starý pavouk, niť svou předa, šat z nejtužších ti urobí; Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. I práhne, vadne, mře, nač shlédá, v sled míru laur vše ozdobí – – – Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá, mých snění chorých luno bledá! 55

TVÉ JMÉNO.

O Francesca mia dolce!

Je sladké, první předtucha jak lásky v neurčitých snech, Tvé jméno, jest jako vánek, šeptající v hyacintů záhonech, Tvé jméno! Když vyslovím neb zaslechnu je, srdce mé se chvěje jak při nebeských, věčně smavých, věčně čistých akkordech, Tvé jméno! Z vln jeho zvuku sálá vášeň spjatá kouzlem něhy, zní harfy serafů, v jichž sten iránských růží šíří vzdech Tvé jméno! 56 V něm zemské boly spojují se s nadzemskými slastmi. v mhách ztichlé moře blaha, v květech nadějí mých spasný břeh – Tvé jméno! Ó, drahá, nejen ve vidiny snů mých, také v život mně navždy zářit, výskat, smát se, jásat, tryskat, zvonit nech Své jméno! 57

FURIANT.
(Zlomek gazelu.)
– „Můj štíhlý vzrůst, pln vnad, pro tebe není.“ – Tě v náruč strhnu k tanci, jenž se pění. – „Já prchnu, zraků jas pro tebe není.“ – Vždy brillant najdu v sálu rozvíření. – „Ta růže ve vlasech pro tebe není.“ – Když chci, je mojí v jednom okamžení. – „Mých žhavých koral rtů pro tebe není.“ – Již na něm chví se moje políbení. 58

IMPROMPTU.
ZeŽe s bolem strávit okamžik, svět celý za to nestojí, kdys Háfiz děl, a za hlavu že čapka šáhů nestojí. Rád věřím králi myšlének, vždyť smutek náš, smích, slast i vztek za modravý kouř cigaret a koflík kávy nestojí. Je život dým, ten dým je sen, jenž hvězdami snad vyzlacen, leč za démanty hořkých slz a trpké nářky nestojí. Ba proti slovům mistrovým já s odvahou si směle dím, za číši vína žhavého ta komedie nestojí. 59 A přece – myslit bych se bál, že za mou trýzeň, za můj žal tvůj úsměv, drahá, jenž s tvých rtů mi časem slétne, nestojí. To malé za to rouhání by bylo každé pokání, spíš, Francesko, můj šedý verš za čtení tobě nestojí! 60

NÁLADY A VZPOMÍNKY.
[61]

JARNÍ MELANCHOLIE.
Ó, dívky, jděte, jaro v duši zpívá, v předvečer svatby při měsíčních mhách pro květy v háje, šerem vlas ať splývá – jen ztište zpěv, kde šílená se schvívá a po rtů jedu žízní v matných snách. Ó, ženy, jděte v sad, kde z květů žhavých se prolamuje mříže zborcená a ve paprscích vodotrysků lkavých milenců touha kvílí nedočkavých, žár vášní dlouhý, snění bezjmenná. Však vyhněte se zrezavělé mříži, jak nemocní za teplých jarních dnů za kterou bledí trestanci se plíží, s jichž rukou vlhkých, průsvitných se zhlíží a třese skvrna vašich zločinů. Ó, matky, jděte pro podléštky v lesy kolébkám, z nichž se chlouba vaše skví; kol chmurných míst však zatajte své plesy, kde smutné vrby nad růvky se věsí, v nichž opuštěné matkou děti spí! 63

NALADĚNÍ.
Ó, chaty k zemi přitulené jak u říms hnízda vlašťovek, rád zřím vás poli roztroušené svůj do lip skrývat prostý vděk. Když s večernicí ku klekání zve stříbrného zvonku hlas, tak svatý klid se v duši sklání z těch žírných plání kolem vás. Již pomalu se všechno halí v průsvitné páře do stínu, jak žití dech jen zamodralý kouř stoupá vašich komínů. V tom tichu teprv plně znovu, kdo hnán jak větrem oblaky, teď chápe touhu po domovu, zář krbu a kouř Ithaky. 64

JESENI.
Ty s hlubokým okem zpilé bakchantky, jež věnčena révou, v listů setlení jdeš vysoko mávajíc thyrsem nad hlavou, buď pozdravena, dumná jeseni! Tvé miluji barvy smyté napolo, ty vyhaslé kovy, lesky uvadlé, ty mlhavě třpytivé v měkkém zlomení, jak nadějí sny dávno zapadlé. To všechno již dávno, dávno vyznělo, jak v rákosí flétna faunů vyhnaných, vzdor mládí a polibky, žhavé polibky, radosti tleskot, naivní smích. V dál splývají lodi s tichou krásou žen, zmlk sistrů a bubnů k tanci zvoucí hluk, páv na střechách paláců touhu dokřičel, ocúny jen se teskně rdí z luk. 65 Tíž ovoce chýlí stromy v zahradách. Teď zbyla jen míza ve plod zrající, duch stvořit chce čin a ještě naposled vzplát jako fénix na své hranici. Než belhavá přijde zima, starucha, sem s loktuškou jíní, sněhu náručí – oj, vysoko, bakchantko, mávej thyrsem svým, ať slední květ v čas ještě dopučí! 66

VÁNOČNÍ SLOKY.
Když, snivý Ježíši, jdeš po lilijích sněhu, jak hvězda mořská, jež se v záři chýlí v dým vonných břehů, Tvé oko soucitem plá tmavé v svět, jenž kvílí, dech balsamických rtů Tvých dýše něhu, když, snivý Ježíši, jdeš po lilijích sněhu. Ve stříbro míhavé, jež s řízy Tvé se roní, dav cherubů Tvých v hymnách splývá zlatý, jdeš Velký, Svatý, a růže krvavé – Snů lidských Vzdechy – sváty nad klínem Tvým se do myrt v mdlobách kloní, ve stříbro míhavé, jež s řízy Tvé se roní. 67

TANEČNICE.
V ramp světle sálavém plá stříbrem šat tvůj bílý, jsi skvostná, nádherná, když kráčíš v trojstupech se sborem družek svých, jež v tanci prohýřily své mládí, svoji cnost, svou krásu i svůj dech. Tvé tělo schvácené za zvuku píšťal, bubnů se lomí, proplítá a svíjí jako zmij, přes rozpuštěný vlas, s nímž teplý dech hrá dubnu, spad závoj stydlivý ti na labutí šíj. Tak donu Juanu sbor tanečnic plál nocí, kdy vášní přesycen se nudou potácel a peklo svědomí chtě v shnilém srdci zmoci, víc jisker v poháru si přál a píti dél. 68 Já raděj bych tě zřel jak tanečnici řeckou, jíž z řízy nachové se řítil bílý prs, přes dýky metat se s tou důvěrností dětskou, s níž zvedá nad bahno se lilijový trs. Na písku orchéstry, kam růže rozházeli, se nahá vznášela nad smrtí s úsměvem, jí páteř vlnila se měkce v pohyb smělý, zrak polootevřen se třásl sladkým snem. S rozkoší barbara já na to bych se díval, v ráz kdybys upadla na ostří meče zpět; do otevřených ran by zlatý vlas tvůj splýval, a ty bys umřela jak podkosený květ. 69

HUDBA.
Jak vodopád se nad hlavou nám valí na vlnách slok a kadencí a tónů, zní v naši duši všemi zvuky škály, z měst hlasem stoupá modlících se zvonů. Nám nitro hořkou bolestí svou kalí, v šílenství lásky vodí ku balkonu, zní v naši duši všemi zvuky škály, z měst hlasem stoupá modlících se zvonů. Nám nitro hořkou bolestí svou kalí, v šílenství lásky vodí ku balkonu, jak vodopád se nad hlavou nám valí na vlnách slok a kadencí a tónů. 70

SENTIMENTÁLNÍ VERŠE
pod Bouguereauův obraz Amora.
Znám na zahradě zákoutí, tam náhon šplouná o proutí. O vrb se tříště apruží, prach kapek hází do růží a jasmínu se pošklíbá, že čistší pěnu kolíbá. Směje se schodům z porfyru, že přeskočí je ve víru. I šeříkům se vysmívá, když nebe veň se zadívá, víc červánků že, blankytu spne ve vln křepkém zákmitu. Sem, touhami své lásky zpit, rád o Tobě jsem chodil snit. Hned, za odlesku bledých hvězd, tvář Tvou jsem z leknínů zřel kvést, 71 hned mladým kentaurem se mnil, jenž nymfu, Tebe, uchvátil; zas Afroditou vstávat z vln jsem viděl Tě, tuch velkých pln: tuš pískali Ti tritoni, jak v čedič zdroj kdy zazvoní, tlesk delfínů, vil drobný smích je doprovázel v trochejích. – – – – – – – – Z té bujné chasy zpozděn snad, kdys Amor do cesty mi pad. Buclatý hošík rokoko, žár z očí plál mu hluboko. Poledne bylo, úpal žeh, jen tady chladil zdroj i mech. Toul odhodiv a luk a šíp, zde pod snětím si hověl líp. U zřídla s motýlem si hrál a mne si naháč nevšímal. Jej na raménku sobě chyt, a tak ho vábil jeho třpyt, že si ho sázel do kučer, zas na hrdlo, zas v dlaní šer, tak měkce, něžně, by jen pel mu jemný s křídel nesetřel. V tom vítr zadul, ve svůj vír strh motýla jak lehký pýr, a za ním Amor dal se v ráz, mně oba znikli v modrojas. – – – – – – – – 72 Tu dlouho stál jsem v myšlénkách, a divý stesk mi srdcem táh: tak život z duše, v holý klam, rve poesii, lásku nám. – – – – – – – – Leč když jsem domů přišel v spěch, já našel – obé na Tvých rtech! 73

STAROPRAŽSKÁ NÁLADA.
O domů zprýskanou maltu se slunce paprsky tříští, po žule chrámu, zčernalé věky, se v ogivách vijí, na šerých oknech v pavučin řasách houpou se chvíli, na věži o hodin rzivé rafije zavadí v letu, až kdes na prejzách střech, v tmě vikýřů zmírají tiše, zatím co jásá dál azur zalitý prameny slunce, čistý, nehybný křišťál klene se nad dusno města, kde již nejásá skřivan jako nad brázdou polí, nejásá drozd, jenž v zahradní koupel rád s písněmi stoupá, v lomenicích věží zvětralých kráče jen kavka, 74 ve škoulách dlažby zob lově, brouká si nadutý holub, kdežto dav lidí za prací tupě pospíchá kolem. Lhostejný vřavou jich studentík kráčí, čas k poledni pílí, jako ti ostatní, co se tu hemží a pachtí a civí, na hlavy nemyslí, které zde dokrvácely slavně pro vlast, jež jejich heroismu již nechápe bídná, pozdní doby znuděný syn se chodníkem loudá, na svou dívčinu mysle, již potkává v ulice ruchu, na dětský úsměv, na rusý vlas pod čepičkou rudou. 75

BÉTH-CHAJJÍM.
Z pražského ghetta.
Pod keřů nízkých zelení rozlitou, pod nebem jasným s jarními oblaky, jak vlny, které věčnost hází, náhrobků kamenných moře kypí. Co vše tam v hloubi pod nimi doznělo, co dobolelo stesků, ran krvavých, co utištění schoulilo se, poroby národa rozbitého, ty nedí hrozny, konvice, kapříci, jež s rysem písmen čtvercových otřelým z desk hlásají, čí prach tu žádá o pamět budoucí věky vlídnou. Jen rukou dvé z nich tu a tam vzpíná se, jak lidu žehnat chtěly by v modlitbách, za jeho volnost k Bohu lkaly, o pomstu k Silnému zdvihaly se 76 Ó, neprosily, ruce, jste nadarmo! Již lid váš volný. Sevřen dřív, proniká eďteď vše a jařma zapomenuv, na lidstvo pouto sám kuje – zlata. Sem nedoléhá vřava těch zápasů; jen tiše šplounat jako bych slyšel šum té věčnosti, jež bez odvěti na naše úzkosti, hoře, zmatky. Víc dí ten bez, jenž v mrtvých sen voní dál, dál střásá v květech lásky báj odvěkou a slavíky v zpěv toužný zpíjí k nevěstám s růžemi v ztuhlé dlani. 77

STUDENTSKÝM LÉTŮM.
Ó, léta jako bujné jarní vody, jimž do skoku a letu, do svobody! Ve vašem varu kypí to a víří a bouří, hárá, mladým vznětem hýří – – jarní vody! Tu divokou se strží shluk váš řítí a se skal obry rvát se sílu cítí; břeh proudům nestačí; pout vzdory kruší – vždy vzchopu víc, čím překážky jsou tužší – jarní vody. Tu šumně hlubým řečištěm se valí, jen v před a výš a šíř a hloub a v dálí! Kde kvetou lásky šerovonná loubí, že plynou tišej, vášnivěj vrou v hloubi jarní vody. 78 V před! Útokem v to, jež jest žití, moře! V před, kde plá nových horizontů zoře! V před, kde se meta ideálů výší, jak slunce sálalo by s nebes říší v jarní vody! Tak vln zní píseň – – A po létech dosud, kdy ve vzpomínkách probíráš svůj osud, z té doby snah, z té mládí vzletné ódy vzdech vane ti pln lahody a shody: Jarní vody – – 79

RYBNÍK V LESE.
Václavu Jansovi.
Jdeš lesem hlubokým, kde píseň jedlí šumí ti snivě nad hlavou a kolébá tě v dumy, jdeš hebkým kobercem, pod vznosné klenby spletí, kol starých balvanův a křoví drsné změti, co výdech pryskyřic, mateřídoušky, vřesu a volný, svěží vzduch a vše tě nítí k plesu. Ve zářném zénitu modř oblohy se slunná jen občas rozevře, a v dáli vzkřikne žluna. Zde dole stín a klid. Ni had se nehne v proutí... Nuž, hloub v tu samotu! Tam, kde se stezka kroutí ostružím vroubená a ptačích zobů květy, hle, zablesklo se cos, jak démant střežen skřety by hořel ve trávě – – Ne, černá perla šeří jak plála dryadě by rusých ze kadeří, 80 tůň lesní z metlice a šáchoří to kývá. Svit čeří hladinu: jen pruhovitě splývá sem smrčin průlomy a haluzemi buků, již věkoviti ční tu ve zamlklém shluku, bradatých mudrců sbor obemšený v radě nad kráskou zakletou v snů křišťálovém hradě. Tůň dále tiše sní a ledva ňádro vzduje. Ó, jak se mladých snů zde příze sladko snuje! Pod klenem košatým, zrak vnořen do hlubiny, zkad vzplývá rdest, a v břeh, kde bazanovec z třtiny se žlutá, spočina, rád na svět zapomeneš a jiný, krásnější si ze svých vidin skleneš, tak dobrý, přírody jak luzné usmívání. A van kdy zavěje a s ratolestí shání déšť rosy zpozděné, jež třpytné ve kaskádě se tříští o hrázi a měkké boky hládě, jak snášely by v zem se slzy Slitování... U Němce na Písecku 1898.
81

PORCULÁNOVÉMU MANDARINOVI.
Mandarine usměvavý v květovaném županě, jaký rys dnes přemítavý klade se ti na skráně? Je ti líto dob, kdy tu v zlatu kob s trůnu zíral jsi pln slávy jako kvočna z kukaně? Strhali vše se stěn parou, čaloun, lustry na dlažbě, stříbra odváželi karou, ryzost poznat po ražbě; kde jen vzácný kus, žid vzal na svůj vůz, šlechtickou tu slávu starou prodali jak ve dražbě. 82 Konve, mísy, majoliky; obraz, na němž majestát, gobeliny, zkad skrze fíky svítí nahot inkarnát, konsol, stolků, sof hedbáv, dřeň i kov – jen ty zbyl jsi neveliký, nechtěli nic za tě dát. Ó, to byly jiné časy, když tu v světel záplavě viděl’s plesy, viděl’s kvasy, na rej hleděl zvědavě, krojů, řádů blesk, číší třesk, zdob lesk, štíhlé pasy, zlaté vlasy splývaly v směs míhavě;míhavě. Když jsi šilhal do zrcadla, kamo z třetí komnaty občas karrarská běl padla bakchantčin prs rozpjatý; neb sad zimní když střás ti vůně tíž, nad škeblí kde labuť vadla touhou v růžích s poupaty... Z předsíňky své přitemnělé, s mnohou soškou potvornou, hlídal jsi sál zlatý bděle, prostornou jenž hovornou; 83 kde se někdo šust, hrálo ti kol úst, zvlášť kdy abbé v líčko zrdělé za plentou štíp komornou. Dnes ti hůř, než v písku lodím, vous máš svislý jako mrož. Z trosek, nuž, tě vysvobodím, za chudý tě koupím groš. Nemám dvoran sic, kde bys moh co stříc’, polibků však, směle to dím, u nás také plný koš! 84

NÁVRAT.
Po letech se vracím kraji, kde jsem svoje dětství strávil, jako tenkrát žita zrají, když jsem naposled jej zdravil. Jako tenkrát zářně siné nebe jásá ve vysoku, olší stínem břeh mi kyne, řeka tančí k mému kroku. Vše jak tehdy. Zde ty skály, tam ty dlouhé, husté lesy, topole, jež u cest stály, cvrček na mezi pěl kdesi. Stromořadí lip, kde včely s motýli se v květu honí, obzor jemnou parou schvělý do srdce až hor se kloní. 85 Stejno vše. I městec malý, bílou věží v kraj se skvící: poznávám v něm z šeré dáli každé střechy lomenici. Spěchám k němu pěšinami, každý strom mi starým brachem, i ten čermák nějak znám mi, s haluze jenž přelét strachem. Na prahu mne hafan vítá, vetchý, olezlého hřbetu, břečtan teras obeplítá, všechno jako dříve je tu. Zahrada se v zeleň boří, jasan uklání se tisu, v liljí běl slez rudý hoří, hořec šeptá ku narcisu. Chodby, síně pohostinné, všechno drží věrnost v slovu – jenom tváře samé jiné, známí spí již na hřbitovu. A když vidím keř těch růží, jež jsem škubal dětskou pěstí, ňádro se mi vzdechem úží po tolika zašlém štěstí. 86 Poupat se tam třpytí v rose zas jak tenkrát, dýše, vnadí... ale ty, kam’s podělo se, moje mládí! moje mládí! V Písku 1897.
87

V GOTICKÉM CHRÁMU.
Mne vzpomínka zas přenáší v ta místa! Po starých schodech skřípajících, úzkých, kam oblíkem jen skrovný přísvit vnikal, se stoupalo, až nízkou, těžkou brankou jsi vešel na kůr. Varhany tam stály, ze skříní čtyř cín svítil jejich píšťal od nejkratší, jež hlasem flétny vzdychá, do nejhrubší, jež duní hukem hromu, kdy vzdaluje se bouřka za horami. O boky krytů opřeny dvě basy, pár pultů, dále ku rosettě, kudy jas plný obléval dnem klenbu, kotle; je k procesím na hrbu nosil kalkant. Tiš hluchá – – Ale o velké a svátcích, dál vzpomínám, vše tady oživělo: hned pozoun jak by z hrobů volal k soudu, 88 v trub vír lkal hoboj, fagot frkal, housle se předháněly s klarinetem v bězích, co starý kantor schýlen nad klávesy, tu na plný stroj hřímal alleluja, tu do snů o slávě se nebes noře, rejstříky sladké mísil na sfér chvění, šum rajských harf a neviděných křídel, co pěvců sbor, jejž od své basy řídil chorregens rázný, třikrát vzýval Sanctus a dole lid se tlačil, postranními se loďmi stále vlnil, šlapal basalt – kde zbožný rytíř v krunýři až k bradě již za duši se modlí šest set roků – o sloupy odrážel se, v novém proudu vždy k oltáři tíh, hlava vedle hlavy – v stlumeném světle malovaných oken – stál, seděl, klečel v hlavní lodi, zraky vše pozdviženy tam, kde v záři svíček z čistého vosku, v kouři kadidelnic velebné konalo se mysterium za hlaholu všech hlasů těch a zvuků. Též můj hlas tenkrát splýval s těmi zpěvy. Hoch diskantista v levém koutku varhan jsem stával, noty zaníceně hltal z partesů ještě s druhem svým a dívkou, jež nejkrásnější byla ze zpěvaček. Vždy ona uprostřed, my po boku jí; šat měla modrý, rusý vlas naň stékal, jak chrpu oko, první růže v líci, hlas, do zvonků jak stříbrných kdy bijí; 89 a když tak hudba unášela duši, mně zdávalo se, hloub těch jejích očí mi otevírá brány empyrea... Kdys – nevím, proč – snad ze závisti družky jí ublížily – plakala, a slzy jí řinuly se v zlatý pramen kštice, jenž přehozen se na vzdutém chvěl ňádru, a hlavičky not černých smazávaly. Též slza tehdy skanula mi v čelo. My od těch dob se nezřeli... Až tyto dny zřel jsem obraz: anděl na rubebu hra, nesen mráčkem, roucho v měkkých řasách vlá obtočeno řetězy hvězd drobných, vlas závodí se svatozáří, s nebem zrak o jas, hloubku, napadlý sníh čelo, tvář vzdušná plna serafínské něhy, zjev celý výraz čistoty, hymn k Bohu! Tak Fra Angelico jej vysnil štětcem, a tak jsem já jej druhdy zřel v tom chrámě, kam vzpomínka zas přenáší mne v plání. A slzu ještě cítím na své skráni. 90

EPILOGEM.
[91]

SLAVÍKU.
Ve houští parku se šeřík tměl, a pod haluzí mu slavík pěl. Já přišel tiše tam po špičkách, bych nezahnal ho jak štěstí v snách. Pták zahlédl mne a zpíval dál, že jeho druh jsem, jak znát by dal. Dík za uznání! Ó, pěvče, sám však vím, že tobě se nerovnám. 93 Vždyť jarní nebe a zkvetlá zem se líbá vroucně ve zpěvu tvém. Vždyť něha lásky i její žár v něm rokotá si svůj vznět a var. Mé písni schází tvůj klid a lad, s nímž umíš touhy v šeř klokotat. Má píseň nemá ten jas a vzlet, a když má sládnout, vždy strpkne v sled. 94 OBSAH.
Str. Vzkříšení3
Písně. Dcera okamžiku7 Nad zamlklou tůní9 Dohraný valčík11 Nedovolená láska12 K novému jitrujitru!13 Okamžik štěstí14 S kyticí růží15 Romance jarní noci16 Lesní18 Jitřní19 Píseň20 Před západem21 Večerní22 Píseň na sklonku zimy23 Barcarolla24 Bez nadpisu25 Že rád tě nemám?26 Píseň bezzemka27 Podzimní motiv29 Vánoce31
Z loutny moderního trouvèra. Ronda a rondely I.–VII.35–41 Triolety I.–III.42–44 [95] Str. Ballada prosící o lásku45 Chant royal ku chvále jedněch nožek47 Cachucha50 Pastourella52 Villanella o bílé dívce54 Tvé jméno56 Furiant58 Impromptu59
Nálady a vzpomínky. Jarní melancholie63 Naladění64 Jeseni65 Vánoční sloky67 Tanečnice68 Hudba70 Sentimentální verše pod Bouguereauův obraz Amora71 Staropražská nálada74 Béth-Chajjím76 Studentským létům78 Rybník v lese80 Porculánovému mandarinu82 Návrat85 V gotickém chrámu88
Epilogem. Slavíku93
E: jf; 2004 [96]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy Máje; Vrchlický, Jaroslav; Máj; Grégr, Eduard
(Poetické besedy Máje. Pořádá Jaroslav Vrchlický. Vydalo nakladatelské družstvo Máje. Knihtiskára Dra Ed. Grégra a syna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Exemplář knihy v běžné knihovní vazbě, kterou tvoří kartonové desky polepené papírem s červeno-černo-zeleným mramorovaným vzorem a hřbet z imitace černé kůže (výztuhy rohů jsou z téhož materiálu). Na přední desce v levém horním rohu bílý papírový štítek s předtištěným černým rámečkem ÚČL; zde stávající signatura 290 VIII 2 (kombinace černého razítka a rukopisného záznamu modrým inkoustem). Na horní polovinu hřbetu vyraženo (zlatá ražba) autorovo příjmení (minuskami) a název sbírky (verzálami). Přídeští a předsádky jsou ze zesíleného papíru světle zelené barvy. Původní obálka se nezachovala. V záhlaví titulního listu (s. [1]) název edice, pod ním jméno jejího pořadatele (verzálami na osu). Tyto údaje odděluje linka o délce 70 mm, která je ve středu přerušená číslicí 4., označující pořadové číslo svazku edice. Následuje jméno autora, název a podtitul sbírky (různou velikostí nepatkového písma). V patě strany nakladatelské údaje (v pořadí: místo vydání, vydavatel, tiskař); impresum vysazeno petitem, pod ním rukopisný vpisek inkoustovou tužkou (1905.). V prostoru mezi podtitulem sbírky a nakladatelskými údaji na ose logo Spolku spisovatelů beletristů Máj. Copyright je umístěn na střed strany [2]. Nad ním kulaté razítko Česká akademie věd a umění Ústav pro čes. literaturu Praha (modrofialový inkoust) spolu se stávající signaturou (obyčejnou tužkou) a dalšími knihovními údaji. Názvy básní patkovým písmem jsou vyraženy na střed (verzálami). Každou z básní zakončuje drobná viněta s rostlinným motivem vysazená na osu. Názvy oddílů jsou umístěny vždy na samostatné straně na středu nepatkovým písmem (verzálami; v Obsahu jsou vždy odražené a tištěny proloženě). Obsah zakončuje na osu vyražená drobná linka o délce 9 mm. Paginace je vysazena běžnou arabskou číslicí k vnějšímu okraji paty strany. Přítomný exemplář je ve velmi dobrém stavu; pouze mírně natržen je list se stranami [95] a [96].

Formát: 194x99 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 290 VIII 2

Sbírka Básníkův kancionál byla vydána roku 1905 po autorově dlouhé odmlce (debut Rosa mystica vyšel roku 1892). Od doby svého prvního vydání nebyla sbírka reeditována. Jaromír Borecký zamýšlel celý básnický cyklus s názvem Básníkův kancionál, jehož měla být Láska (chápeme ji jako podtitul sbírky) první částí. Autor v roce 1911 vydal sbírku Zpěvy života (s podtitulem Básně), kde v poznámce vysvětlil (s. [98]), že sbírka je pokračováním cyklu Básníkův kancionál. V životopisné poznámce poslední Boreckého sbírky Pršely růže... (1920) je pak uvedeno (s. [91]), že autorovi zůstává v rukopise třetí díl Básníkova kancionálu s názvem Umění (kniha čtyřverší). Tato kniha však již nikdy vydána nebyla. Ve formalizovaném zápisu Nakladatelských údajů aktualizujeme pravopis křestního jména Eduard, jehož Grégr též užíval (neuvádíme však jeho syna Zdislava), a v diplomatickém zápisu uvádíme všechny relevantní údaje z titulního listu (s. [1]). Vročení Boreckého druhé knihy veršů určujeme podle Lexikonu české literatury I. Praha, Academia 1985, s. 270. Znaky uvozovek »« převádíme na znaky běžných uvozovek „“. V jednotlivých básnických cyklech (na s. 35-41) označujeme pro větší přehlednost jako název básně nejen římskou číslici, ale též incipit. Nerespektujeme odsazení veršů, které nemá primárně významový charakter. Ponecháváme veškeré zvláštnosti autorova básnického jazyka, a nezasahujeme ani do původní pravopisné podoby textu. Proto šetříme jak jevy na rovině slovotvorné (zhrb, stříbročelá, toužně, vzhořel, znylý, rzivomědá, zmlk), tak i tvaroslovné (akuzativ singuláru toul /= toulec/, lokál singuláru obzoře /maskulinum/ a županě, nominativ plurálu slze, věkoviti a topole, genitiv plurálu maskulin s koncovkou -ův mráčkův a balvanův, akuzativ plurálu slze, lokál plurálu křech /= keřích/). Současně respektujeme kvantitu samohlásek (hlinou, rob /= rób/, vil /= víl/, karou, myšlénce, ňádro, zpráhlé, spasný, švítoří, snit /= snít/ - rýmová dvojice zpit), hláskovou kvalitu (změt, pamět, niť, břečtan, zpozděn), včetně vkladného -j- (fijal, lilijové), nevokalizovaných předpon (bezjmenná) a hláskových výpustek (vzpne, cnost, zmij /= zmije/ - rýmová dvojice šíj) i ostatních hláskových alternací (jděm, řekněm, kreje). Šetříme užití apostrofu, jenž signalizuje krácené pomocné sloveso být (ty’s, celá’s, viděl’s, kam’s), a chybějící staženou koncovou samohlásku (říc’, stéc’, stříc’). Maximálně zachováváme i další jevy na rovině pravopisné: distribuci s a z v předložkách (s řas ad.), s- a z-, případně z- namísto vz-, v předponách (shasíná, strpkne, stlumeném, spit /i zpit/; zkvetlém), dále zdvojenou hlásku ss- (ssá), příslovečné spřežky psané odděleně (po tichu, na krátce, v před ad.) a pravopis i - y (cymbály). V plné míře šetříme grafický záznam slov cizího původu: kvantitu samohlásek (magnolie, tamburina, Medusy, sof, gobeliny, mysterium /ale i mystérických/; zénitu, orchéstry), psaní -s- v kořenu slova (basinem, illusí, balsamický, poesii, konsol, rosettě), skupinu souhlásek -th- (rythmus), jakož i zdvojené souhlásky -ll-, -kk-, -tt- (illuse, brillant, alleluja, akkord, rosettě), nevyjímaje slova s původním jinojazyčným pravopisem (spleen, pirouet). Respektujeme psaní velkých počátečních písmen v substantivech (Medusy, Smrt, Věda, Kráse, Vzdechy, Slitování), adjektivech (Velký, Svatý, Silnému) a pronominech (Její, Své, Tvůj), jimž je přisouzen symbolický význam, i počáteční minusku ve slově žid. Do interpunkce výrazněji nezasahujeme, na několika místech pouze opravujeme chybné interpunkční znaménko na zlomu dvou strof; ponecháváme psaní počáteční minusky po vykřičníku a otazníku, které mají oslabenou ukončovací funkci věty.