JESENI.

JESENI.
Ty s hlubokým okem zpilé bakchantky, jež věnčena révou, v listů setlení jdeš vysoko mávajíc thyrsem nad hlavou, buď pozdravena, dumná jeseni! Tvé miluji barvy smyté napolo, ty vyhaslé kovy, lesky uvadlé, ty mlhavě třpytivé v měkkém zlomení, jak nadějí sny dávno zapadlé. To všechno již dávno, dávno vyznělo, jak v rákosí flétna faunů vyhnaných, vzdor mládí a polibky, žhavé polibky, radosti tleskot, naivní smích. V dál splývají lodi s tichou krásou žen, zmlk sistrů a bubnů k tanci zvoucí hluk, páv na střechách paláců touhu dokřičel, ocúny jen se teskně rdí z luk. 65 Tíž ovoce chýlí stromy v zahradách. Teď zbyla jen míza ve plod zrající, duch stvořit chce čin a ještě naposled vzplát jako fénix na své hranici. Než belhavá přijde zima, starucha, sem s loktuškou jíní, sněhu náručí – oj, vysoko, bakchantko, mávej thyrsem svým, ať slední květ v čas ještě dopučí! 66