TANEČNICE.

TANEČNICE.
V ramp světle sálavém plá stříbrem šat tvůj bílý, jsi skvostná, nádherná, když kráčíš v trojstupech se sborem družek svých, jež v tanci prohýřily své mládí, svoji cnost, svou krásu i svůj dech. Tvé tělo schvácené za zvuku píšťal, bubnů se lomí, proplítá a svíjí jako zmij, přes rozpuštěný vlas, s nímž teplý dech hrá dubnu, spad závoj stydlivý ti na labutí šíj. Tak donu Juanu sbor tanečnic plál nocí, kdy vášní přesycen se nudou potácel a peklo svědomí chtě v shnilém srdci zmoci, víc jisker v poháru si přál a píti dél. 68 Já raděj bych tě zřel jak tanečnici řeckou, jíž z řízy nachové se řítil bílý prs, přes dýky metat se s tou důvěrností dětskou, s níž zvedá nad bahno se lilijový trs. Na písku orchéstry, kam růže rozházeli, se nahá vznášela nad smrtí s úsměvem, jí páteř vlnila se měkce v pohyb smělý, zrak polootevřen se třásl sladkým snem. S rozkoší barbara já na to bych se díval, v ráz kdybys upadla na ostří meče zpět; do otevřených ran by zlatý vlas tvůj splýval, a ty bys umřela jak podkosený květ. 69