VZKŘÍŠENÍ.

Jaromír Borecký

VZKŘÍŠENÍ.
Bledá, mroucí, v objetí mlhy vzdušné, jež jak závoj nevěsty chví se cudný přítmím lože, nad tichou zemí zvolna shasíná luna. Na východě v červánků lesku matném, v moři zlata zvlněném vánků dechem, v hymnách země po myrtách stoupá slavně veliké slunce. Tak v mé srdce šílené bolem dávným, které kopím osudu skláno ostrým, krvácelo nad hrobem snů svých plachých, vrací se láska. Na své skráni její dech cítím vlahý, s vůní vlasů, v polibcích žhavých stoupá, cudná, čistá vrací se na rty zpráhlé mrtvá má píseň. [3]