BALLADA prosící o lásku.

Jaromír Borecký

BALLADA
prosicíprosící o lásku.

Dost bylo slz již, nářků, marných snění, dost bolestí a nocí probděných, dost muk a touhy, dosti utrpení – hle, na horách svár bouřných živlů stich, nad srázy skal, z jichž rozpukaných rýh proud ještě řine, slunce se zas sklání – – Proč nesvítí tak láska do slz mých? Ó, krásné oči, mějte slitování! Což bolu nikdy, nikde konce není? Krom lásky k tobě jiný nemám hřích – proč bol z té číše čisté v žití pění? Se srdcem zkrváceným v stopách tvých jak bludný stín se plížím v ulicích, ždám očisty, jíž nedosáhnu ani, a jsem tak sám, mráz do srdce mi dých – – Ó, krásné oči mějte slitování! 45 Svit naděje mi hoďte ve spěch denní, v změť malých snah, illusí zlomených, z nichž tvrdý život Medusy tvář cení, a v pochyb spor i v nepřátelský smích. Mé srdce vulkán vášní plamenných, je ztište ve svém sladkém usmívání: po bouři též se oblouk duhy zdvih – Ó, krásné oči, mějte slitování! Poslání.
Ty paní snů mých, žití mého paní, své oči pokárej, neb jenom raní, a rci jim: „Vždyť ho dost již osud stih... Ó, krásné oči, mějte slitování!“ 46