RYBNÍK V LESE.

Jaromír Borecký

RYBNÍK V LESE.
Václavu Jansovi.
Jdeš lesem hlubokým, kde píseň jedlí šumí ti snivě nad hlavou a kolébá tě v dumy, jdeš hebkým kobercem, pod vznosné klenby spletí, kol starých balvanův a křoví drsné změti, co výdech pryskyřic, mateřídoušky, vřesu a volný, svěží vzduch a vše tě nítí k plesu. Ve zářném zénitu modř oblohy se slunná jen občas rozevře, a v dáli vzkřikne žluna. Zde dole stín a klid. Ni had se nehne v proutí... Nuž, hloub v tu samotu! Tam, kde se stezka kroutí ostružím vroubená a ptačích zobů květy, hle, zablesklo se cos, jak démant střežen skřety by hořel ve trávě – – Ne, černá perla šeří jak plála dryadě by rusých ze kadeří, 80 tůň lesní z metlice a šáchoří to kývá. Svit čeří hladinu: jen pruhovitě splývá sem smrčin průlomy a haluzemi buků, již věkoviti ční tu ve zamlklém shluku, bradatých mudrců sbor obemšený v radě nad kráskou zakletou v snů křišťálovém hradě. Tůň dále tiše sní a ledva ňádro vzduje. Ó, jak se mladých snů zde příze sladko snuje! Pod klenem košatým, zrak vnořen do hlubiny, zkad vzplývá rdest, a v břeh, kde bazanovec z třtiny se žlutá, spočina, rád na svět zapomeneš a jiný, krásnější si ze svých vidin skleneš, tak dobrý, přírody jak luzné usmívání. A van kdy zavěje a s ratolestí shání déšť rosy zpozděné, jež třpytné ve kaskádě se tříští o hrázi a měkké boky hládě, jak snášely by v zem se slzy Slitování... U Němce na Písecku 1898.
81