VILLANELLA O BÍLÉ DÍVCE.

VILLANELLA O BÍLÉ DÍVCE.
Byla krásná a bělostná... jako bílá Smrt jdoucí zamyšleně záhonem prvních sněženek. Ze zápisníku.
Mých snění chorých luno bledá, tvá zář jen padá na hroby, Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Jak labuť, kterou strhla Leda v hruď lilijové podoby, mých snění chorých luno bledá, by v líci sněžnou běl svou, běda, ti zůstavila ze zloby, Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Zlý chemik – láska – krev ti ssedá, pleť barví tíhou běloby, mých snění chorých luno bledá. Tak celá’s bílá, stříbroledá od střevíčků až do roby, Smrt v kráse tvé tvůj symbol zvedá. Jde na slast popeleční středa, ta pierrotku pohrobí, mých snění chorých luno bledá. 54 Vše vyústění svoje hledá, vše kvete v zmar a do mdloby: Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Ta žádné odpovědi nedá na věčných tajů žaloby, mých snění chorých luno bledá. Říš její mlčení jsou šedá, jich jho jak rty tvé zamklo by... Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Je krásna báň tak rzivomědá, list za podzimní hniloby, mých snění chorých luno bledá. Tak nejkrasší je tváře smědá, z milostné hynouc poroby – Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. Jen zdráva necitelná Věda, vždy v Kráse je cos choroby, mých snění chorých luno bledá. Bol, starý pavouk, niť svou předa, šat z nejtužších ti urobí; Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá. I práhne, vadne, mře, nač shlédá, v sled míru laur vše ozdobí – – – Smrt v kráse tvé svůj symbol zvedá, mých snění chorých luno bledá! 55