BÉTH-CHAJJÍM.

Jaromír Borecký

BÉTH-CHAJJÍM.
Z pražského ghetta.
Pod keřů nízkých zelení rozlitou, pod nebem jasným s jarními oblaky, jak vlny, které věčnost hází, náhrobků kamenných moře kypí. Co vše tam v hloubi pod nimi doznělo, co dobolelo stesků, ran krvavých, co utištění schoulilo se, poroby národa rozbitého, ty nedí hrozny, konvice, kapříci, jež s rysem písmen čtvercových otřelým z desk hlásají, čí prach tu žádá o pamět budoucí věky vlídnou. Jen rukou dvé z nich tu a tam vzpíná se, jak lidu žehnat chtěly by v modlitbách, za jeho volnost k Bohu lkaly, o pomstu k Silnému zdvihaly se 76 Ó, neprosily, ruce, jste nadarmo! Již lid váš volný. Sevřen dřív, proniká teď vše a jařma zapomenuv, na lidstvo pouto sám kuje – zlata. Sem nedoléhá vřava těch zápasů; jen tiše šplounat jako bych slyšel šum té věčnosti, jež bez odvěti na naše úzkosti, hoře, zmatky. Víc dí ten bez, jenž v mrtvých sen voní dál, dál střásá v květech lásky báj odvěkou a slavíky v zpěv toužný zpíjí k nevěstám s růžemi v ztuhlé dlani. 77