VÁNOCE.

Jaromír Borecký

VÁNOCE.
Tichou nocí zpěvy táhly nad role a bor, andělé to do harf sáhli, budit salaš s hor. Sklonili svá sněžná křídla nad oveček tlum – Vstávej, Gryco, Jene, z bydla, divně vzhořel chlum! Snivá hvězda od východu v mráčkův úsměvu potentáty vzácných rodů vede ku chlévu. Než by zhasla v nebi zkvetlém za vrch Moria, andělé se snesli v Betlém zpívat Gloria. 31 Boží pachole tu leží vedle oslátka – – Ó, ta věčně, věčně svěží svatá pohádka! Zase dnes nám dýchá něhu, klidem údolí přes závěje kypré sněhu zvony hlaholí. V městech zas vše okna svítí stromků záplavou, v samotě i chýž se třpytí loučí mrkavou. Všechna líce štěstím planou jako v dětství dnech, dávné zvěsti srdcem tanou, všude míru dech. Jako by byl zapomenut všecek žal a trud, každý rozpor v duši sklenut, zapuzen hněv, rmut. Jak by slze nepálily, kdy se posléz náš po staletích běd v kraj bílý zrodí Mesiáš?! 32