NÁVRAT.

NÁVRAT.
Po letech se vracím kraji, kde jsem svoje dětství strávil, jako tenkrát žita zrají, když jsem naposled jej zdravil. Jako tenkrát zářně siné nebe jásá ve vysoku, olší stínem břeh mi kyne, řeka tančí k mému kroku. Vše jak tehdy. Zde ty skály, tam ty dlouhé, husté lesy, topole, jež u cest stály, cvrček na mezi pěl kdesi. Stromořadí lip, kde včely s motýli se v květu honí, obzor jemnou parou schvělý do srdce až hor se kloní. 85 Stejno vše. I městec malý, bílou věží v kraj se skvící: poznávám v něm z šeré dáli každé střechy lomenici. Spěchám k němu pěšinami, každý strom mi starým brachem, i ten čermák nějak znám mi, s haluze jenž přelét strachem. Na prahu mne hafan vítá, vetchý, olezlého hřbetu, břečtan teras obeplítá, všechno jako dříve je tu. Zahrada se v zeleň boří, jasan uklání se tisu, v liljí běl slez rudý hoří, hořec šeptá ku narcisu. Chodby, síně pohostinné, všechno drží věrnost v slovu – jenom tváře samé jiné, známí spí již na hřbitovu. A když vidím keř těch růží, jež jsem škubal dětskou pěstí, ňádro se mi vzdechem úží po tolika zašlém štěstí. 86 Poupat se tam třpytí v rose zas jak tenkrát, dýše, vnadí... ale ty, kam’s podělo se, moje mládí! moje mládí! V Písku 1897.
87