DCERA OKAMŽIKU.

Jaromír Borecký

DCERA OKAMŽIKU.
V jedné chvíli slétne píseň, cítím její celou vůni, vidím duhou plát jí barvy, po nichž jindy marně stůni. Přichvěje se jako dívka s hlubých očí dumnou tůní; ptát se, kam? a ptát se, odkud? Vím jen, jak ty zraky sluní. Políbí mne letmo v čelo, přitiskne mne k útlé hrudi. Jak to sládne! jak to hřeje! citů se hned požár budí. Běda však, když nevyslovíš, co tu chvíli říc’ tě pudí: rozprchnou se políbení, světla, vůně, vše se znudí. 7 Zkoušíš dál jen starou žízní po barvách a po odstínu, po neznámých citů vlnách, po čarovných vidin kynu. Jiné jdou a jiné lámou v hranolu se tvého spleenu – ale ryzí píseň tryskne v jediné jen chvíle šinu. 8