STAROPRAŽSKÁ NÁLADA.

Jaromír Borecký

STAROPRAŽSKÁ NÁLADA.
O domů zprýskanou maltu se slunce paprsky tříští, po žule chrámu, zčernalé věky, se v ogivách vijí, na šerých oknech v pavučin řasách houpou se chvíli, na věži o hodin rzivé rafije zavadí v letu, až kdes na prejzách střech, v tmě vikýřů zmírají tiše, zatím co jásá dál azur zalitý prameny slunce, čistý, nehybný křišťál klene se nad dusno města, kde již nejásá skřivan jako nad brázdou polí, nejásá drozd, jenž v zahradní koupel rád s písněmi stoupá, v lomenicích věží zvětralých kráče jen kavka, 74 ve škoulách dlažby zob lově, brouká si nadutý holub, kdežto dav lidí za prací tupě pospíchá kolem. Lhostejný vřavou jich studentík kráčí, čas k poledni pílí, jako ti ostatní, co se tu hemží a pachtí a civí, na hlavy nemyslí, které zde dokrvácely slavně pro vlast, jež jejich heroismu již nechápe bídná, pozdní doby znuděný syn se chodníkem loudá, na svou dívčinu mysle, již potkává v ulice ruchu, na dětský úsměv, na rusý vlas pod čepičkou rudou. 75