Sešit sonetů (1910)

1904–1910, Vojtěch Martínek

Diplomatická verze Ediční verze
V. MARTÍNEK: SEŠIT SONETŮ 1904–1910.
1910. Nákladem Karla Ločáka v Praze.
[1] Tiskem Th. Venty s. s r. o. v Praze I. Ločákova knihovna veršů svazek I.
[2] Sešit sonetů.
[3]
SONET – PROLOG.
Stesk hodin bolestných a marnost rozletů, kdy vzlétnout nemožno, kdy k zemi sklesneš znova, tak do čtrnácti veršů psal jsem sonetů jak črtaná a tichá snění denníková. Jen trochu marných tužeb vložíš ve větu, jen letmo nárys kontur zachytí tvá slova, však přízvuk, jenž ti vším, zní jaksi prázdně tu, jak obraz milenky, jenž výraz nezachová. A co ti žitím bylo, v čem tvá vřela krev, to bude zátopou slov leda pro úsměv, jak smějem’ se, když denník přečteme si cizí; kdo psal jej, neznám jest. Žal jeho krvavý, ret v křečích sevřený nás leda pobaví a zítra z mysli zmizí... 5
CURRICULUM VITAE.
Můj život nerozkvet’ jak lány o poledni, kdy nádherou se barev všecko zasměje. Proud šedě zbarvený tek’ ode dne mi ke dni a chudší byly plody nežli naděje. A myslíval jsem přece: Bez hořkosti zvedni, co v pouti soumračné strom žití sechvěje... A bolest bije stále, dni jsou stejně všední a při tom podivně, tak jaksi teskně je... Pak přišly hodiny, kdy krev se rozhořela a žízeň zavolala vášnivá a smělá po květech barevných, po dálném obzoru, a síla nedočkavá jasně v duši svítí, ne mlčky přijímat, však o více se bíti a zraky upřeny mít s prachu nahoru... 6
TAK BYLO TO...
Tak bylo to už párkrát, tak to bude znova... A ještě jednou poznáš: síly nestačí..nestačí... Duch tolik touží sic... však ruka ocelová a neznámá tě více ve prach přitlačí... V těch hořkých minutách krev, již tvé srdce chová, bys do neznámých lící hodil nejradši a volal hanlivá, zlá, otrávená slova ve vzdoru posledním, ne hořkém ve pláči... A bezmoc snův a slabost chabých perutí, jež umdlévají rázem v prudčím mávnutí, bys jednou větou vyřkl nejraději, v níž chvěla by se žluč i vroucí tepot cév, cit zkrátka duše té, jež čeká na úsměv a světlo, barvy, tóny v těžké beznaději... 7
JDE TEMNÝ ŽITÍ PROUD...
Jde temný žití proud... Ó, víš-li, jak to je, když divný citů výtrysk člověka tak zmámí, že cítí být se stromem, jemuž ve zdroje miz jaro zavolá a šumí korunami? A když zas vlna sklesne, když si na boje vše marné vzpomeneš a na své cesty tmami, když rány ucítíš, jimž není úkoje, a znovu pochopíš, co všecko zmítá námi, tu nejraděj bys prudce hlavou o zeď bil v tom pomíjivém vzruchu několika chvil, jak hrudí otřese ti náhlé, klamné chvění, a je ti jako ptáku, který bije v klec křídloma krvavýma, ale vzlétnout přec mu možno není... 8
RADA.
Můj druh, už starý pán, dnes v předobré byl míře: „Až někdy budete v líc jaké šelmě stát, pak vězte, že se lekne lidských zornic šíře, ji zrakem pevným možno hypnotisovat. I život, kamaráde, takové je zvíře... Jen zpříma v tvář mu hledět..hledět... Nikdy necouvat..necouvat... A odplíží se s hanbou jako šelma k díře a neudeří nic... To jedna z moudrých rad...“ Nu, víte, pozdě bylo. Tichá hospoda... A rady přemoudré mi zvonil v duši hlas. Jak dobře, lidský zrak že šelmy probodá! Jen jedna nejasná mi zbyla situace: Což, když to zvíře skočí odkuds z temna v ráz a jednou ranou tlapy k zemi strhne krátce –? 9
TO BYLO ZA NOCI...
To bylo za noci, když hvězdy padaly a bílý po obloze rozsypal se prach... S hlubokých výšin jakby tekly přívaly a v jiskry rozstříknuty umíraly v tmách... Já tehdy zamlklými šel jsem úvaly a pocit podivný mi v hloubku duše sáh’, když viděl jsem, jak hvězda padá do dáli kams nad lesy, kams nad pochmurný svah a náhle jako divem beze stopy mizí, tak jako život lidský, který chvíli vzhoří a chvíli opojí se hudbou snů a visí, a padá na věky v tmu bez konce a hranic, meteor zabloudilý do neznámých moří, a stopu jeho nic už nehlásá – nic – pranic... 10
Z HLUBIN.
Já sražen od světla žil smutně v bahně jsem a radost pil jsem hrubou ze špinavých číší – a nyní těžká bolest duní v nitru mém jak hlasy veliké, jichž nikdo neutiší. A temnem chodil jsem, sám, ztesknělý a něm, a marně ruce vzpínal do dalekých výší, ...zas jako kletby tón, jež táhne životem, to hořké volání se do mých chvěje skrýší, a představy se noří, zašlé temno leká, že nejraděj bys prchal kamsi do daleka, a všecek hrdý vznět se úzkostlivě choulí – v té chvíli pochopíš, kdo jednou temnem kráčí, ať celý život další v smutku jde a pláči, přec z temna toho nese galejnickou kouli. 11
ZNÁŠ ONY CHVÍLE...
Znáš ony těžké chvíle, kdy ti praská v hlavě, kdy plno žhavých jisker mozkem přelétá, kdy jako úder kladiv tvrdě, vysmívavě ti duní jedna věta, zlá a prokletá? A všecko, zářivé sny o štěstí i slávě, o lásce přeludy, jež v dálkách rozkvétá, být zdá se v chvíli té tak směšností ti právě, jak bílý na obloze mráček za léta... A rety zaťal bys, až krví by se rděly, a šel bys do noci a volal slova divá v tmy, v širé dálky k smrti rozechvělý, neb zase vybuchnout chceš ve smích sžírající, bys při tom plně cítil, jak ti slza splývá ze zraků vztekem zrudlých po ubledlé líci. 12
SONET O MARNÝCH SNECH.
Tak lehce slíbí ret, když vznítí krev se v těle a vášní tlumenou se slova zachvějí... Však přijde přísný život, z historie celé ti nechá naposled tříšť puklých nadějí... Nač v tvrdém životě hned vidět nepřítele? Tu příhodu si vylož pěkně, chytřeji: Dej srdce pod kladivo, udeř na ně směle a zbude šarlatový déšt jen krůpějí... Neb kompromisů znalý lidský život není, jen chvíli očekává tvoje udeření a váháš-li, pak drtí jako kladivo... a konečně, kdo může, že ta jeho rána tak nelítostná, těžká, plným vzmachem daná v hrst krve rozmačká ti srdce tkanivo? 13
NĚKOLIK SLUNNÝCH EPISOD...
Tak přijde v životě pár slunných episod..episod... Jak vězni, který čeká slunce roztouženě, přec někdy vnikne v celu zlatý záře hrot a chvíli roztančí se na špinavé stěně, tak přijdou chvíle ony zhořklých do samot tak nečekány, jakby maně, netušeně... však nežli nitro vzruší jasný jejich svod, než smysly rozchvějí se v plné jejich ceně, už prchnou beze stop jak mráček přelétavý a pozdě teprve si duše uvědomí, když za vším uprchlým se marně dívá zrak, že cosi teplého se mihlo kolem hlavy ...a náhlý z toho smutek v myšlenky se vlomí, že málo toho tak... 14
A ZE VŠECH MILENEK...
...A ze všech milenek, jež budeš v žití mít, jen jedna tobě věrna povždy zůstane. To Bída jest. Rys tvrdý v její líci vryt a jako ze skla hledí oči ztrhané. Tak tiše k tobě přijde, když sám toužíš být, chlad jejích rukou skráně tobě ovane, a píseň zazpívá, že divně těžký cit jak drápy zaryje se v nitro uštvané... V bok sedne, obejme tě..tě... Víš už, jak to bývá..bývá... Zní šerem jednotvárně hudba zádumčivá a vlna mrazivá v ráz šlehne páteří... Jsou dálky zamlženy, bílá mlha padá... Ať padá, stejno vše... Ať uvadne, co zvadá... Ať kraj se do široka tvrdě sešeří... 15
POHÁDKA O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE.
Spí smavá princezna... Hrad v růžích rozkvétá a hustě spletený trn na poutníka čeká... tu jednou ke hradu, jenž ztajen od světa, princ přišel, samý jas, a odkuds od daleka. Hned ku předu se dral, kde keř se zaplétá, nic nezabolí ho, ni osten nepoleká. Když přišel v komnatu, kde panna zakletá, krev v praméncích z ran sterých na princeznu stéká. Spí lidské štěstí v dálkách, za horami, moři a každý z nás jde za ním, divnou touhou hnán, sní, po všech útrapách že bílé světlo vzhoří, a opojené oko když se k cíli dívá, jsou nohy sedrány a potichoučku z ran krev v praméncích se řine, na náš přelud splývá... 16
A PŘIJDE HODINA...
A přijde hodina, kdy poznáš zoufalý, jak chlad je kolem tebe, jak jsi sám a sám, že v předu uděšeným zrakem hledíš v náruč tmám a za tebou že leží mlžné přívaly... Což potom zoufalé by ruce tápaly a rety volaly, kam třeba jíti, kam, což sevřel dlaň bys, jež by k pěšinkám tě jistým vedla holé se skály...! A dal bys žití půli této ve chvíli, ať někdo hřejivě se k tobě nachýlí, ať záře trochu vrhne v tmu, jež nemá hrází, a v tom jen vidíš smysl svého života... však dvojnásob tě udeří pak samota, když nikdo nepřichází... 17
ODŘÍKÁNÍ.
My utlumili zcela výkřik žhavých těl a proudu nedbali, jenž do našich bil skrání, hlas touhy vášnivé, jenž žilami se chvěl, jsme nahradili šedou písní odříkání. Tak psáno v moudrých bajkách, čistých květů běl že duším odříkavým svitne tesknou plání, a my, když temný požár v zracích zahořel, v tu radost doufali a čekali jsme na ni. A naděj svítila nám, naivní a dětská, že záře příštích dnů nám roztoužení všecka a marné rozlety kdys skvěle zaplatí, však jenom zklamání se do cesty teď dívá a stesk, tak těžký stesk nám ve hlubinách zbývá, to po tom, co být mohlo, co se nevrátí. 18
SENTIMENTÁLNÍ SONET.
...A přišly večery a duši pohladily, cos jemně promlouvaly v řeči tlumené, zvěst divnou o touhách, jež plny sladké síly, a zdrojích tajemného v dálkách pramene. To jakby used’ k tobě dobrý přízrak bílý, ten, na nějž pohádek ti věta vzpomene, a měkce vyprávěl v té sešeřené chvíli o krajích dalekých a zemi vysněné... Jak van bys cítil velkých, mocných perutí! Teď modrým šerem chtěl bys tiše v dálku jít vstříc sladkým tajemstvím, pln snů a pohnutí. A zatoužíš tak bezmezně a s žádostí, by z oněch zázraků ti na mžik zablýsk’ svit a zraky zazářily čistou radostí. 19
JINÝ SENTIMENTÁLNÍ SONET ZA PODZIMKU.
Má drahá duše, cítíš, podzim dých’... Stesk v pole leh’ si, z žlutých lesů zavál... Je slunce úsměv mdlý, jak dokonával by v širých dálkách, mlhou zalitých... Však jara záře zbyla v očích Tvých, v nich najít sny své vroucně jsem si přával, když duši mrazí chladných větrů nával, by aspoň na chvíli hřál květný jih... Ten čas by přišel jako zjevení, jež dýchne v zrak a sladce city zmámí, a bílé mlhy v světlo promění – Pro chvíli tu bych šel pln pokory, šel trním, kamením a roklinami, šel polem pustým, šel bych přes hory. 20
DEJ RUKU MI...
Dej ruku mi, ať teplo krve Tvojí mně šlehne v skráň, ať možno zapomnět, co stínů tvrdých v každém koutě stojí, jak z dálných obzorů se dívá mrak a led. Dej ruku mi... má duše tolik bojí se bázní podivnou... V ten sešeřený svět jde plno cest. I naše. Kde se pojí? Zda do různých stran nejdou naposled? Hleď, velké ticho modrým temnem chodí, teď hádat chtěl bych, co se v dálkách rodí... Dej ruku mi, ty zlatá duše má, a moje touha vejde celá maně v ten jeden stisk, jak Tvoje sevru dlaně rukama oběma... 21
ANDANTE.
Šli alejí jsme sami, lípy šuměly a prudkou vůní pozdravily akáty... Dnes všecko hovořilo jako k příteli: hvězd záře, stín, šum řeky, píseň od chaty. Ten večer podivně tak byl jsem rozchvělý, mé myšlenky snem vroucím byly prohřáty ...a tenkrát polibky mé horké pršely Ti na čelo, rty, líce, duše zlatá Ty, to proto, že jsem pozdrav z všeho smírný cítil, že z rozekvetlých korun sladký příval táh’, že v dálných obzorech se hvězdný požár vznítil, že hlavou šuměla mi opojivá vlna, že Tvého těla teplo cítil jsem jak v snách, že každá myšlenka jen Tebe byla plna. 22
ZA DEŠTIVÉHO PODZIMKU.
Už tři dny drobný deštík padá... ne, neprší, mží zlehka jen... A jednotvárná kapek řada ti nudně šumí do oken. A mlha v kotouče se skládá, vše stejno ti... mdle hledíš ven... naivní jakous píseň spřádá tvůj mozek si. Jsi unaven. Vše lhostejno ti, že bys asi tak s lehkým srdcem, ironicky se v světa radost smál a zlo, a hleděl bouřné na zápasy a na krvavý osud lidský jak na obvyklé divadlo... 23
PODZIMNÍ VEČER.
Je večer v září zachmuřený a s šedavými nebesy. Pruh šedé, chladné, mlžné stěny se tlačí k polím, na lesy. Jdou cestou nahrbené ženy, cos jedna druhé steskne si. Co, nevíš. Smutek zachycený jen v duši se ti zavěsí. Tvá vlastní bolest dávných roků, jak život tek’ ti v kalném toku, v tom vynoří se, truchle zpívá... že cítíš, jak tvá bytost celá se táhlým rytmem rozzvučela... A píseň chví se zádumčivá... 24
ZIMNÍ NOC.
Sníh jiskří se... hleď, samé hvězdice! Jak lilijí by vykvetl lán bílý, kde ve bledavém lesku zazářily paprsky tiché, chvějné měsíce. A stále čekáš, odkuds tančíce že bělonohé přicupkají víly, že rejem jejich sníh se zvíří v chvíli, že k nebi výskne postav tisíce. Však místo štíhlých postav v tance reji Smrt kráčí ledná. Tma jí z očí zírá, na bídných okna zvadlým prstem ťuká, o zmaru pěje, hrůze, beznaději a těla seschlá s šklebným smíchem svírá. Jak v posměch květy její kreslí ruka. 25
HODINY.
Já nemám rád, když tichem hodiny mně tikají tak stále monotonně. Mně při tom zdá se, jejich jediný že účel jest, by v bouřném žití shoně jen vyčítaly prchlé vteřiny a jednotvárně naříkaly pro ně: „Je všecky shltly Věčna končiny, kde ovoce máš, hořkou slzu roně? Ty zašlé dny jsou květy opadalé, však na haluzích nejsou plody zralé a marnost práce z toho prázdna zírá –“ Ach, každý mentor protivný je vždycky, když těžce taje úsměv ironický nás nepříjemnou pravdou ostře týrá. 26
JEN CHVÍLI...
Přivřete okna i okenic rám, venku den příliš je bílý – chci býti v šeru a chci býti sám, chvíli jen, chvíli! Hlavu tak pustou a zmučenou mám, v jeden proud nejasný slily všecky se myšlenky, uniknout tmám přejte mi chvíli! V oddechu chvíli té abych si střás’ vědomí těžké, že třeba jít zas v zápasy, které mě tolikrát bily – ať venku rozlit je sluneční svit, chci nyní v samotách potichu snít chvíli jen, chvíli! 27
JE SRDCE LIDSKÉ HARFA AIOLOVA...
I.
Je srdce lidské harfa Aiolova a života proud v jejích strunách hraje. Co v touhách zkvete, v bolestech co zraje, vše zvláštní hudbu, zvláštní tóny chová, vše hraje v harfě té: chvil šťastných slova, vznět sladký lásky, všecka rozkoš ráje, vzkřik veliký zoufalství u pokraje a zklamání a zase naděj nová... Je málo minut tak, kdy všecky slyšíš struny, jak spojily se slavně v nápěv silný, slunný, by vyjádřily vzruch, jenž cévami vře všemi, však chmurně, těžce sténá po roky z nich stále kvil melodií táhlých, jako začernalé zdi chrámu o pohřbu se chvějí rekviemi... 28 II.
To hymnus byl by slavný, gigantický, ty tóny kdyby v jednu bouř se slily a přívalem svým vesmír zatopily; v nich duše byla by a život lidský. Jen jednou kdyby zahřměly, pak vždycky dech ve vzduchu by utkvěl těžké síly, jak chmurné prokletí by stále žily, jak mrak, jak strašný výsměch démonický. Vždyť v nich by souzvuk byl všech bolestí, všech zoufání, všech temných proklínání – – Zda dovedl by člověk unésti to děsné vědomí, že tolik jest mu dáno temna, hrůzy, zhasínání jak věčné jařmo v dráhy jeho cest? 29
IN MEMORIAM.
Tak někdy za večera, když se sešeří, Tvůj dávný obraz, mrtvá, projde sněním mým..mým... a myslím si, že staneš tiše u dveří jak z mlhy utkaná, jak bílý, chvějný dým... Jsou chvíle takové, kdy duch se rozčeří a hledí naivně vstříc divným tajemstvím, že mrtvé očekává, v zázrak uvěří... A nepřišlas a nepřijdeš... to dobře vím... A nepřišlas a nepřijdeš... Máš poklid v zemi. Mně stínem byla jsi, s nímž cesty nám se skříží, a stejnými ses brala bídy kolejemi... Jen tolik bylas mi. A když se večer schýlí, zrak v kouty setmělé přec bezděky se hříží, zda nevstává tam přelud mlhavý a bílý... 30
TAK PŘIŠLA TIŠE...
To dobře vím: zde u mé hlavy stála, tak přišla tiše, jakby vánek dých’, zář plná vůně z očí jejích vála a tajemství se všecka zadívala z nich. Ó neříkejte, zář že zhasínala západu tiše na skle oken mých a že mi jenom přelud na okamžik stkala ve vlnách třesavých... Jen v zraky pohleďte mi, plno je tam světla, jak sladká záplava mi z jejích zornic slétla, jak tiše zlíbaly mne proudy rozlité – jen ruku položte si na mé horké čelo, jak jejím dotekem se teple rozechvělo ...a věřit musíte – 31
DVA SONETY O PRORADNÝCH OČÍCH.
I.
Jen dvakrát v ně jsem hleděl. Zlé jsou, omámí, klid duše nejedné je navždy pohřben v nich. Lesk jejich sametový stlumte brvami, neb závrať z oněch tůní hledí záhadných. Bouř žití Vašeho a vše, co za Vámi: hlas vášní výstředních i ironický smích na slova prosebná, jež lkali neznámí – to všecko v zracích Vašich chví se proradných. V těch zracích čisté světlo nikdy nekmitne se, by v duši budilo, co tušením se třese, v jich hloubi mlčící plá výheň požárů, plá síla nelítostná, surová a mstivá, jež v duše pokořené s úsměškem se dívá a svítí ke zdaru... 32 II.
Tak při tom vzpomínka se maně v duši vrací: Les, měkce sšeřený..sšeřený... a vůně..vůně... stromů šum..šum... v korunách písněmi se pozdravují ptáci, jich rozjásaný proud zní do pochmurných dum ...a dole v temnotách se mezi houštím ztrácí tůň temná, mlčící, jak úkryt stínů stům, jež jenom z večera, když slunce dokrvácí, se za zrcadlo změní rudým požárům..požárům... Tu jednou vesničan, by zbádal její stíny, neb z jiných příčin spustil okov do hlubiny, a kruhy širokými voda zvlnila se; když z hloubi okov posléz vytažen byl zase, pár neznámých a bílých leželo v něm kostí – jen ďas ví, z jaké byly dávné minulosti. 33
ZTRACENÉ.
Tys žitím šla... Znáš dobře jeho hrany. A také vím, jak soudí tebe svět: jak lotra s cejchem, který vyhnán z brány a jemuž příkaz dán se nevracet. A za to všecko, za tvrdosti, rány, za ortel morálních a zbožných tet zlý výraz tobě, psanče vymrskaný, zlý výraz nenávisti v zraky sed’. A dobře tak. Nač bíti čelem zemi, nač imitovat dávné Magdaleny a pokorně se kát slz ručejemi? Co pokání je, žal – ať neznáš ani, však soudcům přísným vnitřní svojí ceny ten ukaž pošklebek a pohrdání. 34
JSOU RÁNY...
Jsou v žití rány, jež se nezacelí. Když myslíš si, že bolest se již ztrácí, zas poznovu se rána zakrvácí, a stejno vše, ať hýříš ve veselí, či do smutku se noříš rozechvělý, či zapomnění hledáš-li si v práci. Poznovu žhavá bolest se ti vrací a znovu zalká ztlumený cit vřelý. Jsou rány, které bolí trvajíce, neb času proud je ještě jitří více a vlévá hořkost každé do cévy. Ó blažen aspoň, kdo, ač rána pálí, přec klidnou tváří hada v srdci halí a na své vrásky vetká úsměvy. 35
U HROBU.
Kdys letního dne, který sluncem kvet’, při hrobu stál jsem, vykopaném právě. Vše připraveno, unavené hlavě by odpočinek dán byl naposled. A vedle hrobu hozeno jsem shléd’ několik hnátů, žlutou lebku v trávě. Tma očních důlků zřela vyčítavě v nádheru barev, v rozzářený svět. Tak kosti snily v žhavém léta jase a čekaly, až k novým kostem zase je hrobník hodí země do lůna... A dech z nich vanul ironie děsné: nu, na konec to vše zas v propast klesne, ...ať žije člověk, tvorstva koruna! 36
SKEPSE.
Je skepse nejlepší prý moudrost žití a ten, kdo pochybuje, mudrc pravý. Ať jaro voní, zlaté slunce svítí, ať duch se noří světla ve záplavy, ať žití pěšiny jsou plny kvítí, kdo přece záruku dá, že proud dravý vše v okamžiku příštím nezlomí ti, neb že to není fikce choré hlavy? Kdo pochybuje, nejblíž u pravdy je, neb připraven je vždycky na zklamání. A ten, kdo zcela už si duši zryje, přec v skrytě zatouží svou duší celou, by aspoň hodinu moh’ světa plání jít pevně s věrou hlubokou a vřelou... 37
JEST NA DNĚ DUŠE...
Jest na dně duše koutek ztajený, kam neproniknou vášní plameny, klid pohádek kde stále spočívá, kde sladce hřeje píseň zvonivá. A jako v háji šumné prameny, dech šťastných hodin, jasem zlacený, vzpomínek vůně teplá, hřejivá tam do těch skrytých hlubin proudívá. A v hodinách, kdy bolest zahoří, z těch hlubin tón se jasný vynoří, svit jara bílý v divé bouře šum – a píseň ze vzpomínek utkaná na štěstí, světlo, tichá na rána dá plno záře těžkým záchvěvům. 38
HUDBA.
Zrak přivřel jsem... A hudba kol se chvěla..chvěla... V skráň bila mi jak velké vlny spád... Tryskala tónů bouře roztesknělá, jen smutek podivný jsem cítil vát, však ostatní vše mizelo mi zcela... Zář světel, měšťácké té krásy chlad, jas, vůně, šperky, šaty, bílá čela a celý dav a co v něm dříme snad – to ničím bylo pro mne ve chvíli té, vše padalo kams v dálky neurčité, a z oné hloubky mocně, slavně jásal a těžký, závratný stesk v duši střásal ten hudby proud, ten rozvlněný příval, jenž padal do mých snů a zpíval, zpíval... 39
SONET SVATEBNÍ.
Jak Tobě, duše drahá, této chvíle je? Jen dlaně zmozolené dáváš muži svému, jen zlaté srdce své a tiché naděje a pohled rozzářený štěstí vzdálenému. Jen pustinou Tě vedly žití koleje a temnem těžkým... Dnes však myšlenky ty k čemu? Dnes ať se měkký hlas Tvůj štěstím rozchvěje a živým veselím svým záři vdechne všemu. Dost bolu chovají Tvé dálné perspektivy a stesky před Tebou dost smutkem zamženy – – Dnes aspoň zapomeň, dnes vyjasni zrak sivý a usměvavě pozdrav vínek zelený, a ten kéž, duše moje, vnese do dnů Tvých hrst jasných pohádek a teple zářivých... 40
JEDNOU V LESE ZA VÝCHODU SLUNCE.
Před slunce východem jsem v šerý zašel les, kde modrý ještě noci rozléval se stín, mech rosou leskl se i kapradí i vřes, a temno dívalo se skály ze hlubin. Dech stromů tvrdě spících potichu se nes’, ...však náhle jásavě vpad’ v starých stromů klín tón ptáka roztoužený jakby od nebes a ptačí melodie zněla od výšin. A jakby písní tou vše vzbudilo se v ráz, les celý zašuměl, zpěv ptáků z hnizd se třás’, sta tónů řinulo se, plálo touhou žít a korunami dral se bílý slunka svit. Však onen pták, jenž prvý v šero zpěvem dých’dých’, byl nyní tich. 41
TO V LESE U NÁS BYLO...
To v lese u nás bylo někdy před západem, kdy rozhrály se všecky stromy dokola: dub, javor, habr, buk i bílé břízy řadem teď byly housle, cello, basa, viola. A větřík, jemný hudec, letí tichým spádem, kde dotkne se, tam struna písní zavolá, a v každém kmeni tom, ať shrbeném či mladém, teď žití tajemného síla plápolá. Já v trávě ležel jsem a nad mou těžkou hlavou zpěv stromů podivný a lehký dlouze táh’, zněl kouzlem pocelů a neurčitou slávou – a bylo mi, jak také měl bych zpívat s nimi a splynout s jejich šumem v úvahu tu v snách, neb vím: to s životy bych mluvil skutečnými. 42
AŽ POSOUDÍ NÁS...
Až v proudu mnohých let syn příštích století kdys posoudí nás, dávno zhaslé stíny, a přísným slovem zváží naše činy, jak na nás, mrtvé, bude hleděti? Snad jako pošetilé na děti, neb jako na chvějné a chabé třtiny? Neb jako na divochy, ve hlubiny tmy kteří klesli vášní v objetí, a kteří přece velkými být chtěli, své modly kteří v každém koutě měli a v prosbách klaněli se fetiši: kol sebe kteří zlo jen znali síti a kteří hledali přec šťastné žití kdes v oblačné a mrtvé ve výši...? 43
JIDÁŠ.
Ten starý, známý příběh z Písma beru: když Jidáš chvěl se pod přívalem lání, když třicet peněz pálilo jej v dlani, šel, osidlem pak oběsil se v šeru. Měl přece aspoň trochu charakteru. Sám zničil se, když cítil, pohrdání že proň má svět, že nesmí žíti ani. Ach, rozkošný by pohled byl to věru na naši zem, jen kdyby také měli ti hříchů králi sílu Jidášovu: sám zaslouženému se poddat rovu. Pak se stromův a s každičkého bidla by mrtvoly se oběšenců tměly – dost nebylo by slámy na osidla. 44
SONET DIDAKTICKÝ.
Nic život nedá tobě, synu milý, darem, co člověk dostane, vše těžce zaplatí: ten nervy, mozoly, ten mozku svého žárem a jiný zoufalou ve výškách závratí. Je tyran život. Ostrým bije spáremspárem, a jsi-li bázliv, klidu nedá ti. Jen tomu přeje, kdo si s plným zdarem sám smělou rukou něco uchvátí. Víc nikdy nedávej mu, než co zasluhuje. Buď budeš kladivem, jež směle v ocel kuje, neb nadobro sám zkrušen v smutku osamělém. Ať trním, kamením tvé vedou stmělé stezky, měj v zracích nenávist a pohrdání blesky a s životem vždy jednej jako s nepřítelem. 45
JINÝ SONET DIDAKTICKÝ.
Ó, synu milý, ve všech dějích světa vždy můžeš najít příklad mravokárný. Haň ničemu, chval toho, kdo je zdárný – nu, vždyť se najde opentlená věta! Dnes řekni: Jenom z práce štěstí zkvétá, hoď zítra sentenci v proud jednotvárný, že úklad nešlechetných vždy je marný, však k poctivým že zářné světlo slétá. Dbej na mravnost, buď skromný, kamsi v dálku si odčaruj své nectnosti a hříchy a vždycky, synu, mysli na morálku. Tak řídit-li se budeš regulemi, neuzříš jistě výsledek pak lichý – ó synu, zblbneš s paragrafy všemi. 46
JEŠTĚ JEDEN SONET DIDAKTICKÝ.
Ne, nikdy slovo lidské tolik nechvátá, by pozdravilo tě, když stesk se pramení, jak úsměvů má nebes klenba rozpjatá a přátelské hvězd věčných tiché jiskření. Jak brzy milenky je láska rozváta, jak brzy sladký pocel v jed se promění –! a tenkrát měkkou věrnost, kterou dálka ta tě uvítá, tvé srdce teprv ocení. A nikdy v životě tak se soucitnou větou tě přítel nepřijme a čisté radosti tak nikdy po žen boku tobě nevykvetou, jak vlídně zašumí ti stromy haluzemi, jak lesa vážné stíny tebe uhostí a pozdrav bystřinami zavolají všemi. 47
JE ZDISKREDITOVÁNA...
Je zdiskreditována zcela lyrika, co může přinést v bouřný dneška shon? Čím celkem veršovce je rozjásání, ston, co po tom, zpívá-li si nebo naříká? Už haraburdím starým báseň všeliká a knihkupec ti řekne: žádný k veršům sklon. Už máme surogáty: pěkný gramofon ti nahradí zpěv, hudbu, tlukot slavíka. A živnost ta se zcela dnes už nevyplácí. Jen někdy slečinka, jíž šestnáct, patnáct let, se v chvilce romantické ku básničkám vrací, a hledá v nich, jak bývá podle dávných zvyků, pár povzdechů..povzdechů... a touhu..touhu... lásku..lásku... srdce hnět, by vhodně vepsat mohla v stránky památníku. 48
KOMEDIANT.
Jest u nás v posvícení tento pěkný zvyk: Hned ráno komediant místo vyhledá si, stan z plachet vybuduje sobě v okamžik, pak v buben udeří a do vesnice hlásí: „Jen dále, pánové! Za grošů několik zde možno uviděti divné světa krásy, a večer produkce je, mnohý vzácný cvik vám paňác doprovodí veselými špásy!“ ...A druhého dne potom ty jsem slyšel řeči: „Můj drahý národe! Tvá vlast je v nebezpečí! Bič cizích otrokářů tebe ovládá! Už rozechvěním v žilách krev se nad tím pění! Nuž do boje!“... Ten komediant z posvícení, ach, věru nevím, proč mi pořád napadá... 49
TITHONOS.
Ku Tithonovi láskou vzplála Zora a prosbu zašeptala v bohů sněmu: „Ó Die, daruj nesmrtelnost jemu! Co láska jest mi smrtelného tvora?“ A dál ti poví moudrost professora, že Zora zapomněla milci svému vyprosit mladost k tělu nesmrtnému, tak dar že byla milost málo sporá. Neb Tithon stárnul umřít nemoha, až na konec prý z něho zůstala – jak báje dí – kobylka ubohá. Být nesmrtelným jenom pro úsměv! Být kobylka v té masce svraskalá, jíž schází život, síla, nervy, krev!... 50
TŘEŠNĚ.
Dvě mladé třešně před oknem mi zkvetly. Tak cudně čistý jest jich květů sníh, jak ze závojů by to svatebních dvou bílých nevěst zíral pohled světlý. A římsu okenní mně obepletly zátopou lupenů. A kvetou. Ramen svých běl rozpjaly do dálek špinavých, kde na obzor se černé mraky sletly. Ó škoda vás, vy mladé třešně bílé! Nač zaplály jste květy v těžký města dým? Ten udusí vás za nejbližší chvíle! Váš pozdrav čistý nadarmo zde září. Nač vykvetly jste dílnám bouřícím a černým komínům a tvrdé tváři? 51
KREV MLADÁ Z JARA.
Dnes v žilách plno žáru jest a zraky divnou touhou svítí, jak v prudkém by se vlnobití kams duše vzhůru chtěla vznést. A všecko plá... Žít, bouřit, kvést! Je bolestno i sladko sníti o záři, zpěvu, štěstí, kvítí, o kouzlu bílých v dálce cest. Jak slavný orlích křídel vzmach chce mládí touha vzhůru, vzhůru, nad hlínu země v hvězdný prach... A ve chvíli té sráží zase kdos velký nazpět v země chmuru – to monstrum Bída nazývá se. 52
SONET VELKONOČNÍ.
Ó Allelujah! Vstalť jest této chvíle! Vstal, zdolal smrti, černých stínů vzdory! Kovovým zpěvem znějí zvonů sbory a mocnou hymnou chví se jitro bílé. Však člověk nevstal, ještě hříchu síle jest podroben a leží sláb a chorý, v hlubinách jeho mraky jsou jak hory a ke spáse má dálné ještě míle. Ne, Veliká noc pro člověka není, neb ještě strádá v okovech a spjatý, ne, ještě nemá člověk vykoupení! A chvíle daleká, kdy také vzplane den vykoupení všemu lidstvu zlatý a Velké noci jitro, jasem tkané. 53
NEDĚLNÍ VEČER.
Tak slunná dávno nebyla neděle... Jedu tramwayí. Vtisk’ klobouk jsem si do týla, skráň opřel o sklo potají. I tramway jakby opilá si bzučí, dráty zpívají... Jak rozmarně se klátila, mně hlavou trosky splývají: jas, hudba, žvásty slečinek a vtipy – vše, co má být lék, lék špinavý, jejž do bídy si v naivnosti kapeme... A mentor na dně duše mé si vzdýchá: Diem perdidi... 54
ČERVNOVÝ VEČER.
To zcela dobře vím, ten večer červnový svůj pozdrav nejkrasší všem poslal milujícím. Park voní..voní... Modrá vzduch..vzduch... Já chvilku pohovy a něco vzduchu hledám otráveným plicím. Stín na lávkách... Tam pohled vášní hladový jakýsi voják kloní k tlusté služky lícím a z historek jí kasárenské výchovy cos vypravuje hlasem šedě hovořícím. Tak dissonancí zní hlas jeho stlumen tu, je drsný, bezbarvý, v něm není akcentu. Pak umlkl’, tisk’ jí ruce, v zraky se jí díval a hloupoučce se oba tiše usmáli. Dech růží parkem voněl. V šíř i do dáli se měkce rozléval a do všech snění splýval... 55
NA POČÁTKU ZÁŘÍ.
Už stmívá se... Jdou polem modré stíny a každý zvolna houstne do tmava. Dech vůní mdlých se nese přes lučiny, to douška mateří je, otava. Vše zladěno je měkké do tóniny, jak píseň chvěla by se třesavá... Tón spodní slyšíš..slyšíš... Teskný..Teskný... Zachyť jiný, ..ó cítíš...ó cítíš, jak bol zvolna ustává? A maně při tom v duši zapadá v tu chvíli zvláštní, chvějná nálada, jak mluvil by kdos: mír a smíření. To zavane jak vlídná útěcha ...kdos vrásky hladí, jež ti zanechá bolestný život bídě po denní. 56
V ŘÍJNU PŘI ZÁPADU SLUNCE.
Krev do širých se dálek rozhořela a na sklech oken plála, na trávě. Hle, zlato rozžhavené! Kraj se zcela v té slavné noří, rudé záplavě! To jak když pozdním žárem rozechvělá se žena zleká v teskné obavě, že mizí půvab už, chce silná, smělá zahýřit ještě krásy ve slávě! Dřív, než je konec, ještě život prožít jak dávno za dnů jarních zázraků a v požár rudý prchlou vášeň vložit! ...A když jsem šerem pěšinou se vracel, já cítil jsem, že nesu ve zraku zář západu, jenž právě dokrvácel. 57
KMEN V LESE.
Kmen v lese nakloněn stál... Kdysi ranou blesku byl v půli roztříštěn... Byl starý již to kmen. Svým dřevem ztrouchnivělým úzkou stínil stezku a k umírání pozvolna byl odsouzen. Stál rozbitý a chabý v beznadějném stesku, cos na něm dřímalo jak věčné mdloby sen. Prach jeho hniloby plál v zlatém slunce lesku a pomalu se drolil. Tak kmen hynul jen... To bylo jednou v létě... Strom jsem viděl hníti. Však když jsem dále šel, jsem cítil, všude v zemi kol do kola že kmen své ryje kořeny... Až na povrch se draly, tuhých prstů sítí v zem vrývaly se mocně. Silami to všemi kmen ve křečích se držel země zlomený... 58
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE V LÉTĚ.
Zpívají v polích hoši kdesi za dědinou... Plá slunce, žito šumí, plují oblaka... A vzduchem rozzářeným slova písně plynou o pyšné panence, co nechce žebráka... Ej, hoši, přestaňte a zazpívejte jinou! Nač teskný popěvek, nač bolest lecjaká? Svět pln je rozletu a vlídně dálky kynou a každý paprsek vznět nový vyláká! Tož zazpívejte píseň veselejší znovu, ať vaší mladosti žár zaplá v jejím slovu, ať jasně ve vzduchu tón každý třepotá, na slávu všemu tomu, co dnes kolem plane, na slávu slunci, lánům, záři rozjásané, na slávu snům a hrdým touhám života. 59 OBSAH:
Sonet – prolog5 Curriculum vitae6 Tak bylo to...7 Jde temný žití proud8 Rada9 To bylo za noci...10 Z hlubin11 Znáš ony chvíle12 Sonet o marných snech13 Několik slunných episod14 A ze všech milenek15 Pohádka o Šípkové Růžence16 A přijde hodina...17 Odříkání18 Sentimentální sonet19 Jiný sentimentální sonet za podzimku...20 Dej ruku mi...21 Andante22 Za deštivého podzimku23 Podzimní večer24 Zimní noc25 Hodiny26 Jen chvíli...27 Je srdce lidské harfa Aiolova I., II.28 In memoriam30 Tak přišla tiše...31 Dva sonety o proradných očích I., II.32 Ztracené34
[60] Jsou rány...35 U hrobu36 Skepse37 Jest na dně duše...38 Hudba39 Sonet svatební40 Jednou v lese za východu slunce41 To v lese u nás bylo...42 Až posoudí nás...43 Jidáš44 Sonet didaktický45 Jiný sonet didaktický46 Ještě jeden sonet didaktický47 Je zdiskreditována48 Komediant49 Tithonos50 Třešně51 Krev mladá z jara52 Sonet velkonoční53 Nedělní večer54 Červnový večer55 Na počátku září56 V říjnu při západu slunce57 Kmen v lese58 Nedělní odpoledne v létě59
E: av; 2006 [61]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Ločák, Karel; Venta, Teodor; Ločákova knihovna veršů
(Nákladem Karla Ločáka v Praze. Tiskem Th. Venty s. s r. o. v Praze I. Ločákova knihovna veršů svazek I.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 64