IN MEMORIAM.

Vojtěch Martínek

IN MEMORIAM.
Tak někdy za večera, když se sešeří, Tvůj dávný obraz, mrtvá, projde sněním mým..mým... a myslím si, že staneš tiše u dveří jak z mlhy utkaná, jak bílý, chvějný dým... Jsou chvíle takové, kdy duch se rozčeří a hledí naivně vstříc divným tajemstvím, že mrtvé očekává, v zázrak uvěří... A nepřišlas a nepřijdeš... to dobře vím... A nepřišlas a nepřijdeš... Máš poklid v zemi. Mně stínem byla jsi, s nímž cesty nám se skříží, a stejnými ses brala bídy kolejemi... Jen tolik bylas mi. A když se večer schýlí, zrak v kouty setmělé přec bezděky se hříží, zda nevstává tam přelud mlhavý a bílý... 30