ODŘÍKÁNÍ.

Vojtěch Martínek

ODŘÍKÁNÍ.
My utlumili zcela výkřik žhavých těl a proudu nedbali, jenž do našich bil skrání, hlas touhy vášnivé, jenž žilami se chvěl, jsme nahradili šedou písní odříkání. Tak psáno v moudrých bajkách, čistých květů běl že duším odříkavým svitne tesknou plání, a my, když temný požár v zracích zahořel, v tu radost doufali a čekali jsme na ni. A naděj svítila nám, naivní a dětská, že záře příštích dnů nám roztoužení všecka a marné rozlety kdys skvěle zaplatí, však jenom zklamání se do cesty teď dívá a stesk, tak těžký stesk nám ve hlubinách zbývá, to po tom, co být mohlo, co se nevrátí. 18