JE SRDCE LIDSKÉ HARFA AIOLOVA...

Vojtěch Martínek

JE SRDCE LIDSKÉ HARFA AIOLOVA...
I.
Je srdce lidské harfa Aiolova a života proud v jejích strunách hraje. Co v touhách zkvete, v bolestech co zraje, vše zvláštní hudbu, zvláštní tóny chová, vše hraje v harfě té: chvil šťastných slova, vznět sladký lásky, všecka rozkoš ráje, vzkřik veliký zoufalství u pokraje a zklamání a zase naděj nová... Je málo minut tak, kdy všecky slyšíš struny, jak spojily se slavně v nápěv silný, slunný, by vyjádřily vzruch, jenž cévami vře všemi, však chmurně, těžce sténá po roky z nich stále kvil melodií táhlých, jako začernalé zdi chrámu o pohřbu se chvějí rekviemi... 28
II.
To hymnus byl by slavný, gigantický, ty tóny kdyby v jednu bouř se slily a přívalem svým vesmír zatopily; v nich duše byla by a život lidský. Jen jednou kdyby zahřměly, pak vždycky dech ve vzduchu by utkvěl těžké síly, jak chmurné prokletí by stále žily, jak mrak, jak strašný výsměch démonický. Vždyť v nich by souzvuk byl všech bolestí, všech zoufání, všech temných proklínání – – Zda dovedl by člověk unésti to děsné vědomí, že tolik jest mu dáno temna, hrůzy, zhasínání jak věčné jařmo v dráhy jeho cest? 29