V ŘÍJNU PŘI ZÁPADU SLUNCE.

Vojtěch Martínek

V ŘÍJNU PŘI ZÁPADU SLUNCE.
Krev do širých se dálek rozhořela a na sklech oken plála, na trávě. Hle, zlato rozžhavené! Kraj se zcela v té slavné noří, rudé záplavě! To jak když pozdním žárem rozechvělá se žena zleká v teskné obavě, že mizí půvab už, chce silná, smělá zahýřit ještě krásy ve slávě! Dřív, než je konec, ještě život prožít jak dávno za dnů jarních zázraků a v požár rudý prchlou vášeň vložit! ...A když jsem šerem pěšinou se vracel, já cítil jsem, že nesu ve zraku zář západu, jenž právě dokrvácel. 57