I.
[9]
NA ZŘÍCENINÁCH KALLMÜNZU.
– MATCE. –
Uprostřed ruiny, jak větry vlhce vály,
v kraj dole daleký jsme zřeli v myšlení.
Hluk žití vyznělý jsme v troskách sledovali.
Jen drobný, tichý déšť zněl šumně v kamení.
Tvůj, matko, dávný rod a stopu ztracenou tu
nám chvíle volala ze hlubin skály té,
kde s ději zapadli i lidé v zhouby poutu,
kde epigon jen sním sen slávy nežité.
Var krve vychladlý v ozvěně vlastních tepen
a vyhořelých snah v svém srdci odlesk mdlý
sleduji zkoumavě, sklem citu neoslepen.
A zřím, jak nad Naabem tu pyšný rod tvůj dlí,
vyrostlý nad krásou, v ní shlédlý a jí štěpen...
Zřím vlastní krve své pramínek vybledlý.
11
U WAGNEROVA HROBU.
Jen prostý kámen a dvě růže za ním,
a ducha schránka největšího tlí tu.
V uctivě vroucím vzrušení se klaním,
když theorie ustoupily citu.
Ve stříbrnavém orosení ranním
lístečky třpytně mihají se v svitu,
jak rozčechrány lehkým, vlažným váním
snad modlitby si v ticho šeptají tu.
Opodál Wahnfried stojí zasmušile,
zbavený kouzla samoty a pýchy.
Veliké jméno snímá malých hříchy.
Jen tady klid a k přemýšlení chvíle.
A vítězný, jejž deska slávy kryje
sám památkou svou v stánky kupců bije.
12
V GOETHOVĚ ZÁTIŠÍ VE VÝMARU.
Zavřela se bílá dvířka v plotě,
svět je za námi;
stišeno, co v srdci bolelo tě,
co pálilo slzami.
Bez šelestu kráčí tajuplně
ticho po rose,
horké touhy kolébavé vlně
všecko srdce vzdalo se.
Na kamenné lávce usedla jsi
do intimních vláken zlaté krásy,
kouzlem připjaté.
S korun tušíš v sladkém zadumání
splývat krásný přízrak bledé paní
v básníka sny rozžaté.
13
PŘED DOMEM CHARLOTTY VON STEIN.
Pad’ letní večer v rosných krůpějích,
a nad Ilmou se stmělo v alejích,
kdes od města sem lehký vánek sved’
v tlumených tónech starý menuet.
Myšlení vše se do snů ztratilo.
Sto let se z mrtvých dálek vrátilo,
věk neklidný a vášní ztrávený;
pak dlouhé lásky tiché plameny.
A jakby do tmy akát vůní dých’,
se rozjasnilo kolem snění mých,
a kouzlo hřálo zapomněných let.
V korunky laurů z okna padl svit,
stín dvojí hlavy jakoby se kmit.
O krásné lásce zpíval menuet.
14
LISZTŮV KLAVÍR.
Jako v pavučinách sluncem ozlacena
u klavíru zbožně sedí moje žena,
do ticha té síně posvěcené slávou
zaperlila píseň lehce mihotavou.
Mezi okny stolek s nedopsaným listem,
čerstvé květy na něm o citu dí čistém,
o památce živé vonnou báji snují,
opuštěná místa teplem prožehují.
Intimita zvláštní, nekonečně milá,
zůstala tu v stopách, kudy velký chodil
a kde jeho píseň slavná hovořila...
U klavíru zase rozechvěle hrána
zní tu ona píseň, zbožné úcty podíl.
Stranou stará služka stojí uplakána.
15
NAD ÚMRTNÍM LOŽEM SCHILLEROVÝM.
– PANU JAROSLAVU VRCHLICKÉMU. –
Uctivé ticho ve světnici,
a každý krok je stlumený:
ten starý portrét s bledou lící
tam v loži je tak studený!
Vše jako bylo, jak tu stálo,
když velký duch se k hvězdám zdvih’,
jen ze srdcí sem nadýchalo
stesknutí květů uvadlých.
A duše stranou tuší posud
stín paní Lotty stát a mrazit
šer strázně toho života.
A cosi k duši šepotá:
v prach nutno vlastní štěstí srazit,
pak teprv velkost půjčí Osud.
16
U STUDÁNKY SVATÉ ALŽBĚTY.
Stínem lesa krytá na úbočí skály
stará studánko, již věky dochovaly,
v kamenech a mechu staletí šla kolem,
tvoje voda tiše tekla nad údolem.
Jednou stříbrná jen hladina ti stměla,
úžasem se čistá voda rozechvěla:
se zástupem, který žehnal kříž svůj nesa,
s hradu světice šla k tobě stínem lesa.
Na stráni se náhle rozjasnilo divem,
plno bílých růží kvetlo mezi zdivem,
mezi nimi lidské žaly zanikaly...
Od té chvíle v tobě odlesk kouzla dříme,
studánko, v niž mlčky do hluboka zříme,
stínem lesa krytá na úbočí skály.
17
U DIVADLA V MEININGÁCH.
– PAMÁTCE JIŘÍHO BITTNERA. –
Fanfáry slávy srdce neslyší,
jichž hřměl tu příval,
jen nápěv houslí, srdci nejbližší,
tichounce zpíval.
Kol stichlých břehů tůně v parku šer
se snášel mroucí,
a rozplynul se v teskný podvečer
vzpomínkou vroucí.
Z daleké země vzdech se tudy chvěl,
krok poutníka zněl, jenž tu kdysi šel,
a stanul chvíli.
A neopadlý mrtvé krásy květ
tu voní duším, kterým nelze zpět,
jež věrny zbyly.
18
MOTIV Z NORIMBERKA.
Nad tmavou spletí lomenic a křivolakých střech
do teplé noci rozlilo se světlo měsíce,
až z daleka tam ze kraje, jejž zrak už nepostřeh’,
jdou snové, jako v závoje se v mlhy halíce.
Minulost, všude zemřelá, zde spánkem spjata jen,
a starou slávu zvětralou tu časy nesmyly,
věk za věkem, jak tudy šel, tu zůstal utajen.
V noc letní tichou, měsíčnou ožily na chvíli.
Nad tmavou spletí lomenic a křivolakých střech
zřím dlouho, opřen o bránu, ze stínu věže v dál.
A jak by sem noc měsíčná těch věků nesla vzdech.
Ozvěna písní rhytmických zní zdola staletá,
a velký, šedý, slavný zjev tam nad stín kaple vstal:
jej poznávám, to Hans je Sachs, můj milý poeta.
19
U HROBU GEROVA.
– PANU ALOJSU JIRÁSKOVI. –
Nad starým kostelem už zvony mlčí chvíli,
stín jako pavučí se napjal na pilíře,
v šeptání modliteb, jež v ohlasech tu zbyly,
zvuk našich kroků vpad, pod věčné světlo míře.
V románském souzvuku svou gotikou se šíře
ční starý náhrobek, hrozivý, vážný, němý;
kdo spí tu, slavný byl, meč, plášť i světlo víře...
Kdo spí tu, proklet byl, než našel klid v té zemi.
A jako v daleku když vítr v pláních kvílí,
cos chladem zaválo sem zvenčí od předhoří.
My náhle bázlivi jsme k světlu ustoupili...
Den letní skonává a slunce haluzemi
na věžích kamenných posledním žárem hoří.
A v parách krvavých ční chrám nad horské lemy.
20
FANTOM.
Nad západem slunce, rozžhavený kov,
do hladiny řeky oslnivě bije,
na starého münstru věky černý krov
do stínohry věží rudý plamen lije.
Nad Hameln, kde stín už do uliček pad,
na pozadí žhavém tmí se kouře sloupky,
silhouetty štítů, pohádkový hrad,
boří se a lomí v planoucí ty hloubky.
Omámená duše bez úlevy slov
vnímá těžký sen té podvečerní chvíle;
na dně srdce jen se vlní rhytmus strof.
Ale do záplavy světla stín se vkrad,
výstražně se vztýčil v středověké síle
fantom mstitele. Den mizel v tmu a v chlad.
21
V RADNIČNÍM SKLEPĚ V BRÉMÁCH.
Měsíční světlo pod klenutí zapadá,
kde dole šumí rozkypělá nálada,
kde chladná zvědavost a samotářské snění
cíl stejný nalezly, a hodný závidění.
V hluk zpola tlumený zazvoní sklenky třesk,
důvěrně za sloupem kmit’ dívčích zraků lesk,
krev jaře zpěněná vzduch teple zanítila;
v té směsi národů teď jedna duše zbyla.
A tiše se stěny, jak v stíny bledá záře,
v ten cizí zírá shon tu busta pohádkáře;
jí úsměv na rtech hrá, záhadný v oku stín.
Co on tu v půlnočním kdys vidění zřel s žasem,
už nikdo nepozná; i v kouzlo růže časem
střízlivost praktická napředla pavučin.
22
NA BREMERHAVENSKÉM MAJÁKU.
Dálka šírá, do níž oči hledí,
siné vody plocha rozvlněná,
podle břehu bílým pruhem pěna,
nad vlnami vodní ptáci šedí.
Na obzoru kymácí se bóje,
parník kouřem ovinutý roste,
hlahol lodních píšťal snad už po sté
rozryl ticho, z něhož tesklivo je.
Ale moře, moře nikde není!
Jenom vody siné, proudné řeky
zemským rmutem třísní naše snění.
Dálka šírá, marno však v ni zříti.
Jen jak vítr v proud si lehá měkký,
touha naše pozdrav moře cítí.
23
WORPSWEDE.
Do nesmírna rozplynulá země,
z dávných hlubin dávno vynořená,
jako žena v slzách opuštěná
smutek tvůj se tiše vrací ke mně.
Tvoje písky travou načechrané,
tvoje vody sametové, rovné,
šelesty tvých hájů nevýslovné,
vše mi z dálek marnou touhou vane.
Vedle cesty, stínem utišeny,
sto let mlčí skřivené tvé chýže,
sto let trčí mlýny rozpřaženy.
A když večer rosou skropil hloží,
a když kouř se k zemi připjal níže,
v rašelinách zřít je stopy boží.
24
II.
[25]
BLÍN.
Jako nad troskami blín,
na ovrubě snů a vznětů
v duši mé se vypjal v květu
pochybností bledý stín.
Mdlivá vůně ze hlubin
každou srdce pravou větu
otráví, než tryskne k světu;
zhořklou vůní zbyl jen blín.
A přec znovu v prázdný klín
květů svých si vínek pletu
z posledních, jež zbyly mně tu.
Ale k polibku tvých retů
než jej podám, každý čin
je jen hořkost, stín a blín.
27
VRÁTIL SE PODZIM...
Vrátil se podzim; pod stromy svítí
spadané, žluté listí;
lze už jen květy poslední svíti,
poslední sloky spřísti.
Lze už jen nazpět do léta zříti,
a jak to v trávě svistí,
epilog svého marného žití
smutně a mlčky čísti.
Bělounká vlákna ještě se chytí
na suché, choré listí;
poslední růže v slunci se třpytí:
k smrti se rosou čistí...
Za chvíli všecko v mlhy se zřítí,
touhy i nenávisti.
28
VANITAS.
Den zapadá, vždy jeden jako druhý,
a zamíhá-li jeden hrstkou květů,
hned druhý mrazem všecky spálí je tu
a vyrovnává předešlého dluhy.
Je život prázdný a jen zápas tuhý,
jejž při písni a s polibkem tvých retů
přec denně prohrávám; a mizí v letu
můj život, jako na hladině kruhy.
Až poslednímu západu v tvář tváří
se zahledím, i pak jen monotonně
se vnořím do mlhy svým marným žitím.
Pak přijdou země dobří hospodáři,
a, opadlý květ léta na záhoně,
svůj prach o kterýs příští západ vznítím.
29
PODZIM V KRAJI.
Už kývají se vzduchem větve holé,
a po cestách se suché listí honí,
den příliš záhy za obzor se kloní,
a z řeky stoupá mlha v šírá pole.
Květ ovadlý už na skřiveném stvole
jen jako ze sna mrtvým dechem voní
a spadne zítra. A zas jako loni
se v prázdno ozvou vrány v brázdách dole.
A pod oblohou ticho nekonečné,
v němž každý zvuk je ozvěnou sám sobě,
a vlastní hlas ve vlastní duši děsí.
Pak v srdci na dně zašeptání vděčné
se cele vzdává mystické té době,
jež i svůj zánik krásou ožehne si.
30
HŘBITOV NA SKÁLE.
Vysoko nad řekou na skalním temeni
chuchelský hřbitůvek tichý a osamělý,
nikdo sem nevejde, nikdo se neosmělí;
jakoby zaklet byl do lesní zeleni.
Se stromu někdy se větévka sesmekne,
šelestně zavíří ve větru suché listí;
na tiché kříže se zahlédám se závistí.
Srdce se myšlénkám bezmála podřekne.
Ticho je v lese, až k obzorům ticho je,
jenom má duše tu hovoří k duši země.
Hřbitovem tiché jak zpěvy by zněly ke mně.
Srdce mé, tady my nenajdem pokoje,
tady jsou marny tvé sentimentální touhy.
To je jen podzimní variant písně pouhý.
31
MLHY.
Zadívej se do té mlhy nad vodou,
nad ovlhlým listím v trávě zamysli se;
v touhu cizích dálek doprovod svůj míse
starý stesk se ozval divnou náhodou.
Vzpomínáš si ještě, lesa na kraji
korunami stromů do mraků jsme zřeli,
léto vonělo, a my jsme zapomněli,
že už za stráněmi mlhy čekají.
Jen se do nich dívej, jak jdou nad vodou,
hledej smutný symbol, který vlhce halí.
Za vodou se mračí černé holé skály.
I jim léto hřálo štědré úrodou,
a teď jenom mlha kameny jim rosí.
V duši zneklidnělé zachvělo se cosi.
32
TAJEMSTVÍ PODZIMU.
Naslouchal jsem v parku, jak se vítr zdvih’,
kterak šelestilo listí na větvích,
a co šeptaly si v trávě opadané
žluté lístky s květem chrysanthémy zdrané.
Naslouchal jsem dlouho, všechen život stich,
a já jako kdesi ztracen stanul bych,
oblaka jen šedá nekonečnem hnaná
plula, smutná štafáž podzimního rána.
Z trávy, z listí, z květů mlhou navlhlých
pochopení vešlo do myšlének mých
o životě planém v marných nadějích.
Variace písně stará, otřepaná;
ale já v ní toho větrného rána
slyšel pod oblaky snům svým zvonit hrana.
33
V LISTOPADOVÉM SLUNCI.
– PANU JOSEFU PEŠKOVI. –
Jako obraz spjatý starým zlatým rámem,
v bledém slunci Praha hrdě vstala dneska,
byla tichá, slavná, usměvavě hezká
ve svém panovničím vyšňoření známém.
Na Vltavě svítí zlaté spony klamem
z ranní mlhy žlutá, lehká arabeska
ostrovů; a vzadu chorá sláva česká
nadarmo se modlí svatovítským chrámem.
Bledé, vyzářené slunce chladně svítí
na kouzelný obraz nevýslovně tklivý,
na hořký tvůj úsměv, Praho trpělivá.
A jak s věží tvých se mihotavě třpytí,
v srdci nezahřát syn dneška mlčelivý
v šerý stín tvých ulic zamyšlen se dívá.
34
PODZIMNÍ JÍZDA.
Dnes jel jsem Polabím, rovinou nepřehlednou,
již slunce podzimní hladilo unaveně,
kde tůně svítíce jak v závojové pleně
dřímaly na lukách, jež lehce jíním šednou.
Jen občas z táhlých brázd se černá hejna zvednou;
to vrány slétají se nad chorý kraj denně
s poselstvím zániku až příliš otevřeně.
Zpět jedu do kraje, jenž jarem plál mi jednou.
Snů strážce nevěrný teď hledám v holých pláních
barevně květnatý obrázek mládí svého.
Zřím obzor zamžený osudu nejistého.
Zbyl jenom úsměšek v tom zmatku hlasů vraních,
a v tichém úpění, jímž vítr krajem letí,
otázka bázlivá, k níž nikdo neodvětí.
35
POCHOPENÍ MARNOSTI.
Nad Vltavou stráně byly
jako pěnou postříkány;
bílý hloh to kvetl planý.
Ale jaro přešlo v chvíli.
Pak se modře zapestřily
květem chrpy žitné lány;
ty jsou dnes už rozorány
a jen vítr jimi kvílí.
Zmlklé stráně nad Vltavou
žlutým listím s větví svítí
do života nestálosti.
A až budou holé čníti
nad řekou, my smutku prosti
vzdychnem jen a kývnem hlavou.
36
POSLEDNÍ RŮŽE.
Ve váse japonské pět růží posledních,
a jakby vonělo mi celé léto z nich,
to léto slunečné a horké mladou touhoutouhou,
a přece vybledlé jen na vzpomínku pouhou.
Šly mlhy říjnové a z polí vítr vál,
a listí sežloutlé v korunách stromů rval,
jen oněch růží pět, dvě bílé a tři rudé,
jsou pozdní trofejí, jež uschlá mi tu zbude.
A přec, až zabělí se po všech cestách sníh,
až chladem zamrazí to do vzpomínek mých,
těch růží zemřelá se dávná vůně zbudí,
a léta zašlého můj sen, jenž se mi zdál,
květ všech mých radostí, jež podzim zas mi vzal,
alespoň zdáním přec mi teple zaplá v hrudi.
37
VE CHVÍLI OSAMĚNÍ.
Jsi nedaleko jen, vím, že se vrátíš záhy,
a přec mi po tobě se tolik, tolik stýská,
ba i když v pokoji jsi vedle, tak mi blízka,
až těsně u sebe mít chtěl bych zjev tvůj drahý.
Zřít tiše, důvěrně v tvé ušlechtilé tahy,
tvou cítit teplou dlaň, jak moje spánky stiská,
zřít, kterak dechem tvým ta všechna trýzeň nízká
mých hořkých dnů kdes míjí za našimi prahy.
A znovu poznávat a znovu každodenně
ti za to děkovat, čím stala se’s mé duši,
červánku růžový v můj večer příliš časný...
Tak do své samoty v tvém zašeptaném jméně
si volám štěstí své; a vzdech ho neporuší,
a hřích ho nestřísní, sen jediný můj krásný.
38
DEN UTRPENÍ.
Ke dni zmaru, do mlhy a chladu
vzbudil jsem se s bolestivou hlavou,
pod oblohou těžkou, popelavou
smutků svých zřím hořkou, dlouhou řadu.
Horké skráně marně v dlaň si kladu,
přišly tichou chůzí, dotěravou,
nezbytné, a jehlou ostrou, žhavou
bodají a štvou mě do úpadu.
Ty, jež snímáš bolest jakoukoli,
oči moje o pomoc tě prosí;
vyprahlý kmen hledá krůpěj rosy.
A ty jdeš, ty sdílná, dobrotivá,
pomalu v stín duše ticho splývá;
ale hlava, chorá hlava bolí.
39
NAD KYTICÍ FIALEK V LISTOPADU.
Fialky, v pozdním slunci vykvetalé,
trhané pro mne bílou rukou její,
v kalíšky vaše, rosných do krůpějí
se dívám v teskna závoje se hale.
Polibky země, hle, se ještě stále
na lístcích vašich nesetřeny chvějí;
vím, trhala vás drahá ruka její
kde štěstí léta v podzim voní dále.
Tam u nás, jak tam slunce ještě svítí,
a co vám kouzla dají chladná jitra
svou vlhkou, hořkou vůní listopadu!
Fialky pozdní, na stůl si vás kladu;
nechť květy vaše jistě svadnou zítra,
své léto znovu moh’ jsem vámi sníti.
40
ZASTESKNUTÍ.
Můj domku v polích, jak se mi už stýská
po samotě v tvých několika zdech,
po zahrádce, v niž teď už podzim leh’,
a která růží poslední se blýská.
A tichý smutek u srdce mne stiská,
když vhroužen zrakem v moře pražských střech
své duše na dně slyším dlouhý vzdech:
můj domku v polích, jak se mi už stýská!
Je volno touze pod oblohou volnou,
kde z hloubky noci země slyšíš dech
a amen šeptat vlastní horký vzdech,
kde věčné pravdy k jádru duše prolnou,
a žít je snadno, i když smrt je blízká.
Můj domku v polích, už se mi tu stýská!
41
III.
[43]
MOTIVY Z BLEDU.
– PANU FRANTIŠKU MAYEROVI –
Večerem ze zahrad zní píseň na pobřeží,
v sluch duše zemdlelý se schvívá laskavě,
světélko jakési se zpozdilo a běží,
kde do tmy zmizely už břehy v dálavě.
Zrak cosi tuší přec: na strmé skále střeží
hrad slávu zemřelou nad živou krásou vod.
Noc padla v kotlinu a ticho, a jen stěží
z rákosin uslyšíš šelestný doprovod.
Den, který horkem žhnul, se setměl v únavě,
pro zítřek spanilý se krása v rose koupá.
Nad vodou hledám ji, zřím v temno pátravě.
Až proužek červánků se připne na východ,
se zjeví nádherná, již noc teď halí skoupá,
jezerní krása ta, zelená růže vod.
45
II.
Stín kostelíka na vlnách se čeří,
jak loďka jimi tiše zahrála,
a na ostrůvek, jenž se za ním šeří,
šplounavě v ranním slunci přistála.
Schodiště staré shora ode dveří
až v jezero se ztrácí bezmála.
Jdou tudy denně, kteří ještě věří,
jdou srdce, jež se dosud nevzdala.
V chlad kostelní pokorně, tiše vstoupí...
Zachvění dávné kdesi mezi sloupy
se tady nese kostelními stíny...
A nad jezerem do ticha se vbodly
prosebné tóny: to se zvonek modlí
za něčí štěstí, za smíření viny.
46
MOTIV ZE SALCBURKU.
Podivné kouzlo magnetické
mě vrátilo v těch ulic vábný klid,
a všecky žádosti mé lidské
sem spěly vzrušené se utišit.
Intimní vůně starodávná
se vine všude po omšelých zdech,
a minulosti pověst slavná
plá zelenavě s krytu starých střech.
Ke skále, s níž se pevnost mračí,
se přimkl tichý smutek hřbitova;
hned vedle život městem kráčí.
V zmámenou duši v citů tíseň
se přichvěla jak vůně mátová
hrou zvonků Mozartova píseň.
47
NAD KRÁLOVSKÝM JEZEREM.
Vlhká vůně z lesů vála,
do skalin tě sledovala,
nad tebou se usměvavá,
modrá, čistá hloubka pjala.
Voda dole stříbrem hrála,
kde se propast otvírala,
nad níž tvoje mladá hlava
v haluzích se tiše smála.
Za jezerem v dálce kdesi
polo skryta pod útesy
kaplička se probělává.
Dnes se na ni mlha věsí:
vše se tu dnes mezi lesy,
zázračnější kráse vzdává.
48
REMINISCENCE Z GOETHA.
Hor vrcholky se v ticho ponořily,
i lesy oddechují bez šelestu,
jak vymřeli by dávno, kdo tu žili,
tak bez konce a slavné ticho jest tu.
Uprostřed vísky přikrčené k stráni
kostelní vížka do šera se bělá,
a pod ní hřbitov. Stesk se dotkl skrání.
Kde naše srdce cíle dojdou zcela?...
Je ticho v horách, mlha ze skal vstává,
fulpmesské domky večer šerem hladí.
Noc od ledovců blíží se a chladí.
Básníka verš si mysl předříkává...
Na horách ticho, ticho na dně duší;
a cíl že blízko, moje srdce tuší.
49
VEČER NAD INNSBRUCKEM.
Sšeřilo se v horách, chladně rozemžilo,
ledovce se v dálkách za závojem skryly,
srdce zmámené se zvolna utišilo,
a co na dně zbylo, jsme si utajili.
Po vysokých mostech nad strmými srázy
sjížděli jsme dolů mlčky, vyčerpáni;
až tu z temna náhle nad listnaté mlází
fantom pohádkový vyplul před nás maní.
Do řetězců světel propasti kdes na dně
jako v perly skřítků fantasie vklouzla,
v temnu tušíc skály svírati se nad ně.
Po silnici svahem žhavou stopou svítě
přízrak dneška sjížděl v báchorky té kouzla.
Zatím vešla krása v duši ostražitě.
50
V HAVLÍČKOVĚ DOMKU.
Ovlhlý po dešti se Brixen v parách koupá,
až k horám dolina je jimi zavřena,
z koruny ořechu sem hořká vůně stoupá,
a uvnitř vykládá dobrácká stařena.
O vetchý okna rám se opřela má žena,
kams v dálku ztrativši se vroucím stesknutím,
babička mluví jen, a mluví zanícena
pro osud neznámý, jejž zná jen citem svým.
A v koutech zakletý se smutek volně houpá,
v nějž jako nad hrobem pár bílých lístků plá;
je klade za obraz krajanská úcta skoupá.
A venku v korunách dech větrný jak sténá,
stín bílý v okně vstal. Mně v duši napadla
květina zlomená, Julie usoužená.
51
PŘED POMNÍKEM WALTERA Z VOGELWEIDE.
Uprostřed hor, jichž zpěv mu první zvonil,
z nichž vyjel s písní ke dvoru i k slávě,
se na náměstí bělá popelavě
památník jeho. Před ním jsem se sklonil.
Svit slunečný se po kameni honil,
až jasem utkvěl na té vážné hlavě,
a k nohoum sedli holoubci dva hravě,
by dojem celý symbolem se clonil.
A do duše mi padly ozvěnou
rhytmické starých věků chorovody,
slyšel jsem dvornou píseň vzdálenou.
A kdo šel kol, šel chůzí stlumenou,
můj verš co moderní snul doprovody
té sladké písně starodávné módy.
52
VEČERNÍ MOTIV Z RIVY.
Pod arkádami na nádvoří
při mandolíně píseň hoří,
do temna parku zajiskřila,
na květy svlačce připjala se.
Stišeným krokem lidé jdou tu,
a píseň padla do všech koutů,
v aleji do hroznů se vpila
a zmlkla polibkem v tvém vlase.
Světélka nocí drobně hoří,
minulost voní na nádvoří,
vzduch melodicky rozchvělý je.
A v tichu zahradního koutu
jen tušíme, jak vlny jdou tu,
a jezero jak o břeh bije.
53
PAENINSULARUM OCELLUS.
V modré hloubce vody bílý stín,
na břehu stál Catul zamyšlený, chorý,
na severu temně kreslily se hory,
kolébavý zpěv zněl ze hlubin.
Tichý, unavený básník stál,
zrůžovělý večer na čelo ho líbal,
v olivových hájích list se nezahýbal.
Bílý, tichý stín si vzpomínal:
V olivových hájích, mezi cypříši
Lesbie se mihla zapomněná šerem...
Chorý Catul snil tu každým podvečerem.
– – – – – – – – – – – –
Dnes jen šepot vody srdce uslyší,
z básníkova sídla jenom trosky zbyly.
Jeho sny však se tu vlákny zachytily.
54
MOTIV Z VERONY.
Dům Montéků, dům Kapuletů, oba
tu stářím sešlé označila doba,
a přijde poutník, snílek sensitivní,
a kouzlo dávno, dávno odválo.
Jen černé stěny, vlhké, opryskané,
a s balkonů kus látky splývá zdrané,
nádvořím chodí kavalíři divní.
Chudoba dala krásy pramálo...
Sny básníka, milenci nesmrtelní,
kde hledat vás v tom stínu všednosti?
Kde poesie, již čas nerozmělní?
Tam, jediný kde ze hřbitova zbylý
je sarkofág, vás dnešek vyhostí.
A jenom tam lze sníti ještě chvíli.
55
V ŘÍMSKÉ ARENĚ VE VERONĚ.
Má žena se mnou, sami spolu,
a s námi mrtvých tisíc let!
Jdem po zvětralých schodech dolů
kamennou stavbou naposled.
Velikost zašlá, rozkoš stichlá,
a vášní kdysi horký proud –
jak zřícenina by si vzdychla:
let tisíc nezapomenout!
Dnů umlčených neslyšně tu
se ohlas budí mezi zdivem,
kamenným, velkolepým divem
jak dech by vanul mrtvých květů...
A zvolna vracíme se zpět.
Zněl výsměch to z té hrobky let?
56
NOCTURNO V BENÁTKÁCH.
– Dru KARLU KOLMANOVI. –
Noc měkce přítulná se vlní nad lagunou;
už město z hrobky snů se k skuncislunci neprobudí,
zpěv toužných barcarol zmlk’ nad strhanou strunou.
A v stínů paláců spí gondolieři chudí.
Pár lodic kroužících pod schody piazzetty
hrou světel barevnou sen touhy nenaplní;
a v znění mandolin jak vadnoucími květy
vzduch voní prohřátý, a noc se měkce vlní.
Nic z mrtvé nádhery dnes srdce neoslní,
a palác dožecí, jak bílý s břehu svítí
v tmu noci, marný vzdech, jen divný smutek zvlní.
Stín města odešlých, mdle ozářený lunou,
mi zbývá v myšlénkách, a duše ještě cítí,
noc měkce přítulná jak chví se nad lagunou.
57
V PALÁCI VENDRAMINŮ.
Sen staré kultury mou duši opřádal
a smutek po srdci mi sahal ze všech koutů,
kams ke dnu minula se mysl nesla dál
až do dnů krásy té, jež zvoní ozvěnou tu.
Benátský hrdý rod se v stínech vrátil zpět
sem v trosky umění, v němž hýřil tady kdysi,
žen divně stepilých horoucně svůdný květ;
a v sny se ze zahrad zvuk serenády mísí.
Leč v souzvuk nádhery a rozkoše teď zapad’
tón jeden hluboký a bolestný a táhlý.
V mých rozkypělých snech jím povstal zmatek náhlý.
Leč duše vzrušena pojednou začla chápat:
vzpomínka pohřební to zněla korridory.
A do snů vešel stín největší, Wagner chorý.
58
MIRAMARE.
Lekníne, vykvetlý z modravé hlubiny,
obláčku pěnový na skálu zbloudilý,
bělostný půvabe přešťastné hodiny,
blednoucí krásou tvou dlouho jsme chodili.
Do oken západ když zasadil rubíny,
teprve mlčky jsme k moři se vraceli,
ozvěny polibků zněly nám z hlubiny,
vlny jak pode zdí ke dnu se ztrácely...
Ale pak šero se sesmeklo se strání,
slzavá vzpomínka kmitla se na rose,
nad bílý leknín se teskliva naklání.
A jakby zvedlo se z večerní temnoty,
na vlnách jakoby za moře vztáhlo se
šílené vzlyknutí ubohé Charlotty.
59
IV.
[61]
RÁNO V MOŘI.
Afrodito, vyšlá z bílých krajek moře,
moje mladá ženo, vykoupaná v štěstí,
Tizian by kdysi Madonny své tvoře
pohanskou tvou krásu byl v ně musil vnésti.
Z modra šíré vody v slunci zřím tě kvésti,
čarovný květ moře vykvetalý spoře,
vlny smavé smějí kolem tebe plésti
bílé pentle pěny zrůžovělé v zoře.
Vystupuješ zvolna, v písku krok se boří,
vůně blízkých zahrad v ústrety ti dýše,
slunce rozžhaveno nad mou touhou hoří.
Ještě se ti s čela vlasem zachyceno
políbení moře perlí; ty jdeš tiše,
Afrodito bílá, moje mladá ženo!
63
SONET HYMNICKÝ.
Květino zázračná, v níž v nocích exotických
svit usnul měsíční, jíž ze dna kalichu
třpyt rosné krůpěje se line potichu,
zjemnělý, vlhký lesk stišených vášní lidských,
má ženo nádherná, sne lásky graciésní,
s jiskřičkou slunečna vlašského nebe kdes
v své krve zážehu, má tichá píseň dnes
než rythmem krásy tvé, už v srdci ani nezní.
A v moře duše tvé se potápěti vždycky,
kde rozvlněný cit tak zpívá harmonicky,
a chytit paprsek, jenž zapad v korál snění,
jej zvednout, vzácný šperk, nad všedno denních shonů,
záhadou hlubin tvých den osvětlit si v skonu –
v mé touhy posledku cíl vítěznější není.
64
SONET O TVÉ DUŠI.
Usměvavá, hravá, dětská duše tvoje
zamihala se mi čistým proudem krásy;
jako zavlní-li obilnými klasy
větru dechnutí, jsem pln byl nepokoje.
Úzkým pramínkem když z bohatého zdroje
prýští příští proud, v tom symbol tvůj je asi,
do stínů tvých řas a v měkké tvoje vlasy
otázek mé duše vplétaje se roje.
V mladosti své hájích usměvavá, hravá
běžíš vedle mojí podlomené síly;
zda se v jedné chvíli sama nedáš k cíli?
A kde odpočine horká tvoje hlava
před soumrakem?... Zatím svítí v nitra boj
usměvavá, hravá, dětská duše tvoje.
65
HEREČCE.
– PANÍ LUDMILE DANZEROVÉ. –
Herečko, duši svou, hladinu rozvlnilou,
jež rozehráváš sny vznícených duší lidských,
jež mrtvé přeludy ve chvílích harmonických
jak vodou života své víry křísíš silou,
přelude sama ty mnohostí psychy svojí
uprostřed průhledné všednosti jednosměrné,
jak v tvůrčí horečku i v mdlobu z práce perné,
herečko, úcta má se k jsoucnosti tvé pojí!
V marné a smrtelné života všecko chvění
kus modra oblohy, věčnosti chvíli jednu
tak směti urvat si, zřít svět i v nedohlednu,
své lidství trýzní vést, však sama k vykoupení,
a celou vyhřmět bouř v jediném blesku z rána –
herečko, život tvůj! Buď zdráva, požehnaná!
66
SVÉ ŽENĚ S KNIHOU „ADVESPERASCIT“.
Je blízko k večeru, a den byl příliš krátký,
teď ještě v červáncích se poutník ohlíží;
je snadno jíti dál a není potíží,
leč srdce pojednou tak horoucně chce zpátky.
Na kraji cesty mé ty stojíš osamělá,
a nelze odejít, až západ dohoří,
kams v dálku neznámou a v cizí pohoří,
kams na snů hranice, v tajemství místa stmělá.
Vím, že jsi sepjata s mou duší nerozlučně,
a na tě v rozporu svých smutků vzpomínám,
a k tobě vracím se. A večer vyzní nám
zas písní, zemdlený již zpívám málo zvučně,
leč z tvojí mladosti zas novou touhou smělý.
A příští ráno své již tuším rozechvělý.
67
SONET O MÉM OTCI.
Můj otec je už stár, a už mě neomýlí
krok jeho lehký tak a pružná postava
a v očích energie mladá, poutavá;
den jeho slunný už se do červánků chýlí.
Jde za ním duše má... Jsou utišeny síly,
jichž odlesk hladinou jen lehce pohrává,
a tichá obloha se klene modravá
tu nad stopami, jež se v cestu kdysi vryly.
Je v podvečeru tom, v podzimním usmíření
jímavý, slavný klid a resignace měkká,
a všechny reflexe se citem orosí.
A já, syn osláblý a na pokraji mření,
jsem najednou mu blíž, jenž na svůj večer čeká...
Stišení podzimní v náš kraj už ulehlo si.
68
SONET O MATCE MÉ ŽENY.
Mé ženy matka, vroucně prostá, tichá
a ustavičně drobně starostlivá,
v zahradní koutek, jak jí chvíle zbývá,
nad knihu sedá, čte, a sotva dýchá.
Je tolik vzruchu ve vysněných dějích,
a plno divných, cizích lidských strázní;
jí na dně duše jako hudba zazní
hlas nevzbuzených, vlastních tužeb jejích.
Šla léta v shonu, v odříkání, v práci,
a každý den byl ještě příliš krátký;
sny mladosti jsou v život přítel vratký.
Tak v červánky, v něž její den se ztrácí,
jen bezděčná jí horká touha zbyla,
by aspoň zdáním duši naplnila.
69
Z MOTIVŮ JIHOČESKÝCH.
Ve švihovské kapli ve zřícenin klínu
zakmitáním slunce vzbudilo se ráno,
jako zrůžovělým prachem posypáno
pavučí se chvělo pod klenbami v stínu.
Tichounce se zbožnost ze všech koutů zvedla,
na dřevěný oltář do květů se skryla,
stará řezba soch se sluncem ovroubila;
záře stříbrná i do kropenky shlédla.
A jak zvonek svolal pokoru a víru,
na oltáři svíce drobným světlem vzplály,
modlitby se kolem v tichu rozšeptaly.
A nad chvílí klidu, nad náladou smíru
dějů doznělých a slávy pomník tklivý,
šerý, starý hrad se týčí mlčelivý.
70
VZPOMÍNKA Z CHUDĚNIC.
Bylo to večera tiché oddechnutí,
bylo to pradávné touhy rozvlnění,
vzdálených nápěvů probuzené znění.
Bylo to smutného srdce rozjihnutí.
Ováto blízkostí volné duše lidské
cele se hroužilo v starodávné kouzlo;
do stínů lítosti polehounku vklouzlo
slunečným paprskem štěstí harmonické.
Dnes na to vzpomínat dosud nelze ani,
dnes ještě v srdci se cosi rozechvívá.
Duše se tesklivě stále nazpět dívá.
A kde je nejtišší půvab starosvětský,
stařenku kreslí si vzpomínky mé všecky
schýlenou v lenošku, plnou usmívání.
71
SHAKESPEARE.
Paprsek věčna, z věků do věků
jenž jeho jméno prozářené nese,
bezradným temnem v dnešních zmatků lese
osvětlil srdci cestu k člověku.
Krev cítíš bít, zříš lidské bolesti,
v šeptání srdce vášeň zazní štvavá –
z hlubin se přece jako vážka hravá
jen krása mohla k slunci povznésti.
A stojíš zmámen ohně toho žárem.
Zde tolik velkých svoji hřálo dlaň,
zde jiní šli svých srdcí suchopárem!
A úcta vzrostlá v meze nekonečna
tu stojí též; však jako plachá laň
blíž k němu jde mé duše láska vděčná.
72
II.
Jak tajemné by vyzváněly zvonyzvony,
vzduch ve Veroně pln byl jeho jména,
cos šeptalo je v stínu pod balkóny,
i z hrobky, jež tu stojí opuštěna.
A nad lagunou ozvalo se zase,
když duši svou jsem koupal v moři krásy:
tvář Desdemony kdesi zakmitla se,
a jinde černé Portiiny vlasy.
A vzpomínkou tou slavnější se zdálo
mi vše, kam zraky nedočkavé spěly,
a na všem jeho zlaté stopy tkvěly.
Stín bílé fikce vyvstal nad skutečno;
a srdce tiše obchází tu vděčno,
jež kráse té se dávno bylo vzdalo.
73
GOETHE.
Ne, ve slov vzdušné, efemerní kouli
tvé slávy třpytem pohrávat si nechci,
jen stín tvůj vidět v dáli, tiší, lehcí
mráčkové bílí modrem nebe jdou-li.
A do svých snů, jak v srdce kout se choulí,
ne z tvého jména, z květů touhy tvé chci
jen trochu pelu; a mí snové křehcí
tak plny budou staré vůně gdoulí.
A všecky ženy, úsměvy tvých písní,
tvé horké touhy, v stáří neochladlé,
ty oblak hrou se v myšlení mé vrací.
A vzpomínky mé, soudcové mí přísní,
sčítají dny mé plané, marně svadlé.
Tvůj bílý přelud do mlhy se ztrácí.
74
VZPOMÍNKA NA GARDSKÉ JEZERO.
– PAMÁTCE HANUŠE KARLÍKA. –
Do modra vln se duše moje dívá,
jež rozehrála radost slunce teplá.
Lago di Garda! Jenom touha zbývá
a v horké dlaně chorou hlavu sepla.
Jsou ještě kouzla, která duši hojí,
a vzpomníky, jež srdce tiše hladí.
A v mihotavém, duhobarvém roji
sny vrací se k tvým břehům, věčné mládí.
Lago di Garda! Úsměve a písni,
přelude modrý na konci kdes štěstí!
Své duše bolest smět k tvým vlnám nésti!
Tvým sluncem prohřát chlad, jenž srdce tísní!
Však marné snění marné touhy čeří.
Kdos mrazivě se dívá ode dveří.
75
STŘEMCHA.
Noci tmou mých smutků rozhovory
vůně bílé střemchy doprovází,
a nad marné mdlé mé duše spory
čistý strom své drobné kvítky hází.
Teď i pták se ozval kdesi v mlází
trilkem ze sna v tuše příští zory;
co teď štěstí v lidská srdce vchází!
Bílé kvítky k skráním tisknu chorý.
Střemcha svítí, jarem požehnána,
do noci, jež tmou je zneklidnělá,
jakby duši prozářit mi chtěla.
Jakoby má planá, větrem hnaná
duše mohla dočekat se rána!
Květy střemchy padají mi s čela...
76
VZPOMÍNKA ZA HANOU KVAPILOVOU.
Bolestiplná, jež jsi mezi námi
své duše trýzeň nesla vřavou všední,
máš věčný mír. A kde se nerozední,
v tom prašnu dál, my jdeme stesku tmami.
Máš věčný mír! I v děj své lidské dramy
jim znala’s srdce své hřát ze dne ke dni.
Zbyl jeho bílý květ, i nedohlední
kde snové tví už mizí věčna v chrámy.
A kudy’s nešla, mělkou cestou střední
jde dále svět, jen o vzpomínku těžší
a poznáním, jímž stesk se neutěší.
Byl slunný den, a stměl se po poledni!
Jen teplá, vonná vlna v duši schvěla:
vzpomínka, úsměv, sen – tvá duše celá.
77
OBSAH.
Úvodní7
I.
Na zříceninách Kallmünzu11
U Wagnerova hrobu12
V Goethově zátiší ve Výmaru13
Před domem Charlotty von Stein14
Lisztův klavír15
Nad úmrtním ložem Schillerovým16
U studánky svaté Alžběty17
U divadla v Meiningách18
Motiv z Norimberka19
U hrobu Gerova20
Fantom21
V radničním sklepě v Brémách22
Na bremerhavenském majáku23
Worpswede24
II.
Blín27
Vrátil se podzim28
Vanitas29
Podzim v kraji30
Hřbitov na skále31
Mlhy32
Tajemství podzimu33
V listopadovém slunci34
Podzimní jízda35
Pochopení marnosti36
Poslední růže37
Ve chvíli osamění38
Den utrpení39
Nad kyticí fialek v listopadu40
Zastesknutí41
[78]
III.
Motivy z Bledu45
Motiv ze Salcburku47
Nad královským jezerem48
Reminiscence z Goetha49
Večer nad Innsbruckem50
V Havlíčkově domku51
Před pomníkem Waltera z Vogelweide52
Večerní motiv z Rivy53
Paeninsularum ocellus54
Motiv z Verony55
V římské areně ve Veroně56
Nocturno v Benátkách57
V paláci Vendraminů58
Miramare59
IV.
Ráno v moři63
Sonet hymnický64
Sonet o tvé duši65
Herečce66
Své ženě s knihou „Advesperascit“67
Sonet o mém otci68
Sonet o matce mé ženy69
Z motivů jihočeských70
Vzpomínka z Chuděnic71
Shakespeare72
Goethe74
Vzpomínka na Gardské jezero75
Střemcha76
Vzpomínka za Hanou Kvapilovou77
E: až; 2004
[79]