NA ZŘÍCENINÁCH KALLMÜNZU.

Adolf Bohuslav Dostal

NA ZŘÍCENINÁCH KALLMÜNZU. – MATCE. –
Uprostřed ruiny, jak větry vlhce vály, v kraj dole daleký jsme zřeli v myšlení. Hluk žití vyznělý jsme v troskách sledovali. Jen drobný, tichý déšť zněl šumně v kamení. Tvůj, matko, dávný rod a stopu ztracenou tu nám chvíle volala ze hlubin skály té, kde s ději zapadli i lidé v zhouby poutu, kde epigon jen sním sen slávy nežité. Var krve vychladlý v ozvěně vlastních tepen a vyhořelých snah v svém srdci odlesk mdlý sleduji zkoumavě, sklem citu neoslepen. A zřím, jak nad Naabem tu pyšný rod tvůj dlí, vyrostlý nad krásou, v ní shlédlý a jí štěpen... Zřím vlastní krve své pramínek vybledlý. 11