VANITAS.

Adolf Bohuslav Dostal

VANITAS.
Den zapadá, vždy jeden jako druhý, a zamíhá-li jeden hrstkou květů, hned druhý mrazem všecky spálí je tu a vyrovnává předešlého dluhy. Je život prázdný a jen zápas tuhý, jejž při písni a s polibkem tvých retů přec denně prohrávám; a mizí v letu můj život, jako na hladině kruhy. Až poslednímu západu v tvář tváří se zahledím, i pak jen monotonně se vnořím do mlhy svým marným žitím. Pak přijdou země dobří hospodáři, a, opadlý květ léta na záhoně, svůj prach o kterýs příští západ vznítím. 29