V PALÁCI VENDRAMINŮ.

Adolf Bohuslav Dostal

V PALÁCI VENDRAMINŮ.
Sen staré kultury mou duši opřádal a smutek po srdci mi sahal ze všech koutů, kams ke dnu minula se mysl nesla dál až do dnů krásy té, jež zvoní ozvěnou tu. Benátský hrdý rod se v stínech vrátil zpět sem v trosky umění, v němž hýřil tady kdysi, žen divně stepilých horoucně svůdný květ; a v sny se ze zahrad zvuk serenády mísí. Leč v souzvuk nádhery a rozkoše teď zapad’ tón jeden hluboký a bolestný a táhlý. V mých rozkypělých snech jím povstal zmatek náhlý. Leč duše vzrušena pojednou začla chápat: vzpomínka pohřební to zněla korridory. A do snů vešel stín největší, Wagner chorý. 58