SONET O MÉM OTCI.

Adolf Bohuslav Dostal

SONET O MÉM OTCI.
Můj otec je už stár, a už mě neomýlí krok jeho lehký tak a pružná postava a v očích energie mladá, poutavá; den jeho slunný už se do červánků chýlí. Jde za ním duše má... Jsou utišeny síly, jichž odlesk hladinou jen lehce pohrává, a tichá obloha se klene modravá tu nad stopami, jež se v cestu kdysi vryly. Je v podvečeru tom, v podzimním usmíření jímavý, slavný klid a resignace měkká, a všechny reflexe se citem orosí. A já, syn osláblý a na pokraji mření, jsem najednou mu blíž, jenž na svůj večer čeká... Stišení podzimní v náš kraj už ulehlo si. 68