STŘEMCHA.

Adolf Bohuslav Dostal

STŘEMCHA.
Noci tmou mých smutků rozhovory vůně bílé střemchy doprovází, a nad marné mdlé mé duše spory čistý strom své drobné kvítky hází. Teď i pták se ozval kdesi v mlází trilkem ze sna v tuše příští zory; co teď štěstí v lidská srdce vchází! Bílé kvítky k skráním tisknu chorý. Střemcha svítí, jarem požehnána, do noci, jež tmou je zneklidnělá, jakby duši prozářit mi chtěla. Jakoby má planá, větrem hnaná duše mohla dočekat se rána! Květy střemchy padají mi s čela... 76