II.

Adolf Bohuslav Dostal

II.
Stín kostelíka na vlnách se čeří, jak loďka jimi tiše zahrála, a na ostrůvek, jenž se za ním šeří, šplounavě v ranním slunci přistála. Schodiště staré shora ode dveří až v jezero se ztrácí bezmála. Jdou tudy denně, kteří ještě věří, jdou srdce, jež se dosud nevzdala. V chlad kostelní pokorně, tiše vstoupí... Zachvění dávné kdesi mezi sloupy se tady nese kostelními stíny... A nad jezerem do ticha se vbodly prosebné tóny: to se zvonek modlí za něčí štěstí, za smíření viny. 46