U HROBU GEROVA.

Adolf Bohuslav Dostal

U HROBU GEROVA. – PANU ALOJSU JIRÁSKOVI. –
Nad starým kostelem už zvony mlčí chvíli, stín jako pavučí se napjal na pilíře, v šeptání modliteb, jež v ohlasech tu zbyly, zvuk našich kroků vpad, pod věčné světlo míře. V románském souzvuku svou gotikou se šíře ční starý náhrobek, hrozivý, vážný, němý; kdo spí tu, slavný byl, meč, plášť i světlo víře... Kdo spí tu, proklet byl, než našel klid v té zemi. A jako v daleku když vítr v pláních kvílí, cos chladem zaválo sem zvenčí od předhoří. My náhle bázlivi jsme k světlu ustoupili... Den letní skonává a slunce haluzemi na věžích kamenných posledním žárem hoří. A v parách krvavých ční chrám nad horské lemy. 20