V tichu noci sedím sám

Adolf Bohuslav Dostal

V tichu noci sedím sám V tichu noci sedím sám
s duše touhou lačnou, a jak do tmy naslouchám, písně zvonit začnou.
Minuty jak měří čas, chvíle stihá chvíli, z duše vynoří se zas, co v ni dnové skryli. Rozhořeno v čistý žár splývá ve skutečna tvar utajené snění, bolest, touha, krásy stín rostou duše ze hlubin, v písně se mi mění. [7]