Po probdělé noci májové.

Adolf Heyduk

Po probdělé noci májové.
Čím hvězd více s oblohy se ztrácí, tím víc záře v duši rozmáhá se, a mně zdá se, že již nekrvácí, že chce pučet, že chce kvésti zase, že chce nazpět v ráje dávnou dobu pro žár očí, kštice zlatou zdobu, pro čas, když jsem první píseň pěl, než jsem klid znal kolébky a hrobu, než šíp poznání jsem v srdci měl. Ó kéž možno duchem tak se vznésti, abych chladně, jako na mne štěstí, na mezníky žití zapomněl. 9