Utonulý.

Adolf Heyduk

Utonulý.
Čas podivných vln změtešil se vřavou, ty ňadrům snesly růže, skráním jíní, leč v jedno srazily se nad mou hlavou; co nyní? Jak socha jsem, jež zapadnula v moři, jak socha živá s rozbolenou duší, a srdce moje kvete, plane, hoří a buší. A růže plynou z něho na hladinu, leč sluncem v leknínu se mění květy, toť písně, jimiž rozkvétám i hynu: mé světy! – 41