Dar úkoje.

Adolf Heyduk

Dar úkoje.
Srdce mi puká, čelo se mi trhá, balvany smutku život na mne vrhá, pod jejich tíží mdlá mi klesá noha, a zhynul bych, kdy v rozželené hrudi již nebylo by písně, jež mne budí a rosou svítá z utrpení mnoha: dar vševládného Boha. Ó, písni má, ty uplakané dítě, jež žití mé do zlaté chytáš sítě jak motýle, by neunik’ ti v dáli, buď při mně již, vždyť na tom světě celém jen tebou soucitně si rakev stelem, když jiní, nechať na výsluní stáli, lhostejně zapadali. 46