Bez perutí.

Adolf Heyduk

Bez perutí.
Líbá Léto v rozchod Jeseň snící, vlaštovky se slétly na zvonici; dojemný jest jejich hovor ptačí a já rozumím mu stesku pln: šťasten, kdo můž’ k slunci přes zboj vln v lepší kraje, když se nebe mračí. Což bych letěl s vámi v slunná zřídla, družní ptáci! Však kde jsou má křídla? Zlomená jsou blesku náhlým sletem, jehož střelou v žalů tůň jsem kles’, když jsem toužil vzhůru do nebes, za ztraceným štěstím: za dítětem! 62