Pod střemchou.

Adolf Heyduk

Pod střemchou.
Pod střemchou stojím; čelo mé věnčeno bělostnou třísní. Volá květ: „Rosy napij se, zanikne vše, co tě tísní; napij se z nás a zajásej, vezmi si příkladem ptáky, oni již k nebi vylétli, zapěj a vylétni taky!“ Mohu-liž? křídla umdlena, raněná ňadra se ouží, na místě zlatých červánků před zrakem stíny se plouží. Jsem jako plavec za bouře, jemuž vod příboj vzal vesla, zpívám-li, jsou to vzpomínky, jež mluví nemocný ze sna. 25