Smír.

Adolf Heyduk

Smír.
Zorou sváben bez stesku a žele po růžích den tiše na smrt kráčí, večer s hvězdou na blankytném čele sdílně líbá jej a luhy pláčí. Lesy zmlkly, z doliny se páří, noci dech se v diamanty taví... Tak bych někdy s mírem v klidné tváři též chtěl mřít i bez růží kol hlavy. – 26